Bez něj by možná slavnostní přípitek vypadal úplně jinak. Korkový špunt se tváří jako obyčejný kousek kůry, který čeká na svůj osud v hrdle lahve. Ve skutečnosti jde o geniální přírodní materiál, který lidstvo používá k uzavírání nádob už tisíce let.

Korkový špunt není žádný francouzský vynález ze 17. století. Korkovou kůru jako uzávěr znají už staří Egypťané, Řekové i Římané. Korek se používá například k uzavírání amfor a dalších nádob. Není divu. Kůra korkového dubu je pozoruhodný materiál:

je lehká, pružná, stlačitelná a zároveň velmi špatně propouští vodu i vzduch. Když ji vmáčkneme do otvoru, snaží se vrátit do původního tvaru a utěsní prostor kolem sebe.

Příroda zkrátka vyrábí těsnění dávno předtím, než lidstvo objeví gumové O-kroužky. Korkový uzávěr se ovšem na nějaký čas z evropského vinařství vytrácí.

Ještě v 17. století používají někteří francouzští vinaři místo korku dřevěné zátky obalené konopím namočeným v oleji. Zní to jako něco, co by člověk čekal spíš v dílně než ve sklepě s vínem, ale účel je prostý:

dostat tekutinu do lahve a pokud možno ji tam také udržet. Jenže pak přichází lepší sklo a s ním velká špuntová revoluce.

Dom Pérignon za to může. Ale vlastně ne

Když přijde řeč na korkový špunt a šampaňské, téměř automaticky se objeví jméno benediktinského mnicha Doma Pérignona (1638-1715).

Podle slavné legendy právě on kolem roku 1680 přichází na nápad použít korek místo dřevěné zátky obalené konopím. Jenže historická realita je o něco méně pohádková. Korek už existuje a používá se dávno před ním.

Pérignon tedy není vynálezcem korku ani prvním člověkem, který ho strká do lahve. Jeho význam spočívá spíš v rozvoji používání korku při výrobě šumivého vína. Tady korek ukazuje svou skutečnou superschopnost.

Je pružný, takže dokáže dobře utěsnit hrdlo lahve, a zároveň snese tlak oxidu uhličitého uvnitř. To je zásadní, protože bublinky nejsou zrovna poslušní nájemníci. Když je necháme, pokusí se z lahve uprchnout. Pokud špunt nedrží, následuje místo elegantního přípitku malá fontána.

Zátka dostává svaly a láhev začíná ležet

Rozšíření korku souvisí také s tím, že se v 18. století zdokonaluje výroba skleněných lahví. Silnější sklo dovoluje víno bezpečněji skladovat a přepravovat. Kolem roku 1740 se prosazují válcovité lahve, které lze ukládat naležato.

Zde se odehrává další malý zázrak: když láhev leží, korek zůstává vlhký, méně vysychá a lépe těsní. Najednou tedy není špunt jen zátkou, ale součástí systému, který umožňuje vínu dlouhodobě zrát v lahvi. U šampaňského je situace ještě dramatičtější.

Korkový špunt musí odolat vnitřnímu tlaku, a proto se postupně přidává provázek a později drátěný košíček, takzvaný muselet.

Současný špunt na šampaňské navíc není jednoduše vyříznutý váleček z jednoho kusu korku. Jeho tělo je tvořeno aglomerovaným korkem a na spodní straně má kotoučky přírodního korku. Po zasunutí se stlačí a pod tlakem se charakteristicky rozšíří do „hříbku“.

Obyčejný kus kůry absolvuje pozoruhodnou kariéru: nejprve uzavírá antickou nádobu, potom zachraňuje víno před vzduchem a nakonec drží pod kontrolou několik atmosfér tlaku.

když ho konečně někdo vytáhne z lahve, dostane se mu za odměnu ještě jednoho velmi nebezpečného úkolu – trefit strop.