Je malá, levná a většinu času tak nenápadná, že ji objevíme až ve chvíli, kdy potřebujeme spojit tři papíry a sešívačka je zrovna na druhém konci kanceláře. Kancelářská sponka přitom skrývá překvapivě zamotaný příběh.

O její prvenství se hlásí několik vynálezců, nejznámější z nich dokonce Nor Johan Vaaler. Jenže právě tady začíná detektivka. Vaaler sice patent získává, ale sponka, kterou dnes vytahujeme z krabičky, už tou dobou dávno existuje.

V 19. století se kanceláře začínají plnit papíry rychleji než domácnosti účtenkami. Jenže způsob, jak je držet pohromadě, není zrovna elegantní. Používají se špendlíky, jehly, provázky nebo kovové spojovací prvky, které papír propichují.

Pak přichází geniálně jednoduchý nápad: co kdyby se kousek pružného drátu prostě několikrát ohnul? V roce 1867 získává Američan Samuel B. Fay patent na ohnutý drátový spojovač.

Primárně ho určuje k připevňování lístků k látce, například cenovek, ale patent výslovně počítá i s použitím na papír.

O deset let později přichází další konstrukce od Erlmana J. Wrighta, tentokrát přímo určená ke spojování novin, dokumentů a dalších listů. Kancelářská sponka tedy nevyskočí z hlavy jednoho génia jako blesk z nebe. Spíš se pomalu rodí z desítek pokusů, slepých uliček a ohnutých drátů.

Přichází „Gem“. Jenže bez patentu!

Skutečnou hvězdou se nakonec stává konstrukce, kterou známe dnes: dlouhý drát vytvoří dva oválné závity a několik šikovných ohybů zajistí, že sponka papír sevře, ale nerozpíchne ho. Říká se jí Gem. A tady přichází první pořádná záhada.

Přesného vynálezce neznáme. Konstrukce se objevuje v reklamách nejpozději v roce 1894, přičemž podle některých údajů se v USA používá už od roku 1892. A hlavně – nikdo si na ni nevezme patent. Proč? Možná proto, že její genialita spočívá právě v jednoduchosti.

Není co komplikovat. Jeden kus drátu, pár ohybů a hotovo. V roce 1899 už existuje dokonce patent Williama Middlebrooka na stroj, který takové sponky vyrábí. Na jeho výkresu je přitom vidět prakticky přesně ta sponka, kterou používáme dodnes.

Jinými slovy: někdo už má sponku tak dokonale vymyšlenou, že patentuje raději stroj na její výrobu.

Nor, který vynalezl sponku, kterou nepoužíváme

Teď přichází Johan Vaaler (1866-1910). Norský patentový úředník kolem roku 1899 navrhuje vlastní kovovou sponku a získává na ni patent v Německu i ve Spojených státech. Později se z něj stává údajný „otec kancelářské sponky“.

Jenže jeho konstrukce je od dnešní sponky odlišná a hlavně méně praktická. Chybí jí některé charakteristické smyčky, které dávají Gem sponce její pružnost a snadné používání. Vaaler navíc netuší, že lepší konstrukce už existuje a vyrábí se.

Přesto se po 2. světové válce jeho jméno spojí se sponkou velmi silně. V Norsku se dokonce kancelářská sponka stává symbolem odporu proti německé okupaci. Lidé ji nosí na oblečení jako nenápadné znamení solidarity a jednoty – „držíme pohromadě“.

Později se přidává příběh o norském vynálezci a legenda je na světě. Ironie dosahuje vrcholu v roce 1989, kdy v Norsku vzniká obří pomník kancelářské sponky na počest Vaalera. Jenže obří socha zobrazuje Gem – tedy právě tu sponku, kterou Vaaler nevynalezl.

Je to možná největší pomník historického nedorozumění, jaký kdy vznikl z kusu drátu. Přesto má celá historie jednu krásnou pointu: po více než sto letech se stále držíme stejného jednoduchého tvaru.