Ghetto je část města, kde musí žít, většinou nedobrovolně, náboženská, rasová nebo národnostní menšina obyvatel. Bohaté historické zkušenosti mají s takovým životem Židé.

Už od středověku jsou totiž v každou chvíli nuceni v nějakém žít. Mezi ty nejslavnější patří i šanghajské ghetto založené v roce 1942.

Když se Hitler ve třicátých letech dostane k moci a začne řádit, snaží se tisíce Židů najít azyl v zahraničí. Jenže naráží na zavřené dveře. „Zdá se, že svět je rozdělen na dvě části.

Ta tu, kde Židé žít nemohou, a na tu, kam nemohou vstoupit,“ poznamenává v roce 1936 ironicky židovský vědec a politik Chaim Weizmann (1874–1952). Dokonce i Spojené státy se přílivu uprchlíků brání.

Jediné místo, které nezavřelo dveře

Přesto existuje výjimka. Čínský přístav Šanghaj. Ten je sice v roce 1937 okupován Japonskem, přesto zůstává místem, kam se lze vydat bez víza. Právě tady nachází útočiště přes 20 000 židovských uprchlíků z Německa, Polska, Maďarska i Československa.

Nejdou do zcela cizího světa. Už od roku 1848 tu totiž žije početná židovská komunita, posílená navíc počátkem třicátých let o vlnu uprchlíků z bolševického Ruska. Jediným problémem se stává cena lodního lístku, která rychle roste. I tady však přituhuje.

Po vstupu Japonska do války ho totiž Německý spojenec nutí proti Židům zakročit. Japonská vláda odmítne Židy vyhostit z Japonska, ale jako ústupek zřídí v roce 1942 v Šanghaji ghetto.

„Proč vás Němci tak nenávidí?“ ptá se japonský guvernér Šanghaje vůdců židovské komunity. „Protože máme tmavé vlasy,“ odpoví mu údajně rabín Šimon Šalom Kališ (1901-1976).

Ghetto, kde se neumírá

Zřízeno je v chudinské čtvrti HongKew a musí do něj odejít „všichni občané bez příslušnosti“ tedy Židé, kteří do Šanghaje přišli po roce 1937. Má rozlohu přibližně 2,7 km2 a Židé tu žijí společně s chudými Číňany.

Není sice obehnáno zdí, ale je střeženo a je zakázáno ho opouštět. Přestože se ghettu místní Židé a americká židovská charita snaží pomáhat, podmínky jsou drsné.

Špatné hygienické podmínky, nemoci, nedostatek jídla a také místa, který nutí žít až 10 lidí v jednom pokoji. Přesto tu na rozdíl od jiných ghett téměř všichni Židé válku přežijí.

Němci sice v závěru války nutí Japonskou vládu k vyvraždění obyvatel ghetta, ta však rozhodnutí nejprve odkládá a nakonec odmítne. Paradoxně tak nejvíc obyvatel ghetta umírá během náletů spojeneckých letadel.

„Schovávali jsme se při náletech v improvizovaných úkrytech, které jsme si budovali ze stolů a matrací,“ vzpomíná jeden z pamětníků. Když se po válce dostávají k moci komunisté, znamená to konec pro náboženské skupiny a většina Židů Šanghaj opustí.

I poté ji však mnozí považují za svůj druhý domov a říkají městu „Naše Noemova archa“.