„Psst! Chovejte se tiše, nepoužívejte blesk a pohybujte se co nejméně,“ udílí příkazy průvodce Ajjád malé skupince turistů. Jsme na ománské pláži v oblasti Rass al–Hadd, největší želví porodnici v oblasti Indického oceánu.

Turisté jen ohromeně zírají, jak desítky bílých vajíček padají do vyhloubené jámy.

Rass al – Hadd je nejvýchodnější cíp Ománu, výběžek do Indického oceánu. V překladu to znamená místo „ na konci světa“.

Každoročně tu návštěvníci mohou sledovat zástupy mořských želv, které na těchto písčitých a prázdných plážích vyhrabávají asi půlmetrové jámy, kam kladou svá vejce.

Téměř 50 000 želv zde naklade ročně více než 5 miliónů vajec.Tady se líhnou tisíce a tisíce malých želviček, které se pak vydávají do světa.

Přežije jedna, možná dvě

Kladení vajec je pro želvu značně vyčerpávající činnost. Nepřátel, kteří si z nakladených vajíček nebo vylíhlých želviček uspořádají pravé lukulské hody je hodně.

Lišky, varani, krabi, mořští ptáci, ale i místní rybáři, pro které jsou vejce vítaným zpestřením stravy nebo slušným obchodním artiklem. Amarasen Fernando (1952), cejlonský želví záchranář, upozorňuje:

„Bohužel, z tisícovky vajec nebo malých želviček přežije jedna, maximálně dvě! To je důvodem, proč se snaží obětaví lidé na celém světě budovat zařízení, které pomáhají želvičkám přežít.“ Tak vznikají želví porodnice.

Narozené želvy putují do porodnice

Průvodce Ajjád vybírá vejce z jámy a pečlivě je ukládá do připraveného kbelíku. „Pozor!“ varuje nás. „Vejce se nesmí přetočit, to bychom je zničili.“ Samotné narození malých želviček je malým zázrakem.

Pěticentimetrové stvořeníčko se musí doslova probojovat na svět. Překonává kilogramy písku, přepočteno na lidské parametry to je, jakoby se člověk vyhrabal z 15 metrové zasypané jámy. Je až úsměvné, jak s těmi malými tvory Ajjád hovoří:

„Neboj se maličká, já jsem tvůj ochránce. Až ti prokletí rackové odletí, až zaženeme varany, lišky a kraby, tak tě doneseme k moři. Ničeho se neboj!“ a láskyplně ukládá maličké tvory do zástěry kolem pasu. Narozené želvičky Ajjád se svými novými pomocníky přenese do želví porodnice.

Želvy stále ohroženým druhem

V zařízení, které si návštěvníci přejmenují na želví porodnici se do plotem obehnaného písečného pozemku vyhloubí jámy a vejce se nakladou na jejich dno. Vejce shání buď výkupem od rybářů nebo sledují na plážích snůšku dospělé želvy. Ajjád turistům vysvětluje:

„Pokud je vyhrabaná jáma blízko moře a hrozí vyplavení vajec přílivem, je třeba přemístit vejce do bezpečí porodnice.“ Zaměstnanci želví porodnice vypustí za rok kolem 150.000 nových, malých želviček.

Na ně ale čeká tolik nepřátel, že patří stále mezi ohrožené druhy. Nejhorší jsou krabi. Cítí kořist a nechtějí se jí vzdát. Jeden z turistických nadšenců vzpomíná: „Než jsem se nadál, lup, a už byla želvička bez hlavy! O kousek dál si krab pochutnával na jejích očích.“

Instinkt nebo vůně oceánu?

Je zajímavé sledovat cestu vylíhnuté želvičky k moři. I když je třeba otočena zády, chvilku váhá, pak se neomylně otočí směrem k mořské hladině a vyrazí.

Jako by ji přitahoval nějaký neviditelný magnet nebo vrozený instinkt, či snad vůně oceánu? Nakonec se podaří takřka všem čerstvě narozeným tvorečkům za pomoci lidí dosáhnout spásného moře. Sotva se dotknou vody okamžitě začnou pádlovat a během vteřiny zmizí.

Vyhráno však zdaleka nemají. Ve vodě na ně čekají dravé ryby a když se nadechují na hladině, krouží kolem racci, mořští orli a další opeřenci. „Bude to sameček nebo samička?“ zajímají se turisté nad vajíčky.

Když vyhloubí matka díru blíže u vody, kde je teplota písku nižší, narodí se samečci. Pokud zvolí vzdálenost alespoň 100 metrů a více od mořské hladiny, vylézají z písku po 60 dnech samičky. Jak prosté.