Někdo to rád horké: Jak se chodí po žhavých uhlících?

Někteří ucuknou hned po prvním kroku, jiní přejdou několik metrů po rozžhavených uhlících s úsměvem na tváři. Na první pohled to vypadá jako trik nebo důkaz nadpřirozených schopností: člověk projde po žhavém povrchu a často se vůbec nespálí. Ale proč někdy stačí jediný špatný krok, aby přišla bolest?

Chůze po rozžhavených uhlících patří k nejstarším rituálům světa. Lidé ji provozují už tisíce let například v Indii, na Fidži, na Srí Lance nebo v některých částech Balkánu.

Někde jde o duchovní obřad spojený s vírou a očistou, jinde o zkoušku odvahy nebo součást slavností. Často slouží jako přechodový rituál. Dnes se chůze po žhavém koberci objevuje i na motivačních seminářích a firemních akcích. Princip však zůstává stejný: je třeba naboso zvládnout aspoň pár kroků po rozžhaveném povrchu.

Jak horké uhlíky vlastně jsou?

Teplota uhlíků bývá překvapivě vysoká: běžně mezi 500 až 700 °C, někdy i více. Přesto lidská chodidla nemusí utrpět vážné popáleniny.

I když přetrvává mýtus, že bezpečný přechod vyžaduje schopnost jedince soustředit se na „vítězství mysli nad hmotou“ anebo silnou víru, klíč tkví ve fyzice. Dřevěné uhlí má poměrně nízkou tepelnou vodivost.

I když je velmi horké, nepředává teplo tak rychle jako třeba kov. Důležitý je také čas. Chodidlo se uhlíků dotýká jen krátce a člověk musí jít plynule, bez zastavení.

Když někdo zaváhá, zastaví se nebo se mu na kůži přilepí kousek uhlíku, riziko popálení prudce roste. Stejně tak není ideální ani běh, protože nohy se zanoří hlouběji do uhlíků, což způsobí spálení nártů. Významnou roli hraje tloušťka kůže na chodidlech.

Lidská kůže je špatný vodič tepla a zrohovatělá vrstva na plosce nohy poskytuje přirozenou ochranu. Proudící krev navíc funguje jako chladicí systém, který teplo z kůže rychle odvádí pryč.

Chůze po žhavém uhlí je oblíbenou součástí festivalů, teambuildingových aktivit i zábavy v dovolenkových destinacích.

Tělo a hlava musí spolupracovat

Pokud vás napadá otázka, zda je některé dřevo pro přípravu dráhy vhodnější, pak ano. Organizátoři dávají přednost tvrdému dřevu, například buku nebo dubu.

Vytváří pevnou vrstvu žhavých uhlíků bez velkých plamenů a méně prská než smolnaté dřevo, třeba borovice nebo smrk. Zkušení instruktoři potvrzují, že o výsledku nerozhodují jen chodidla, ale i psychika.

Člověk ve stresu má tendenci zmatkovat, zpomalit nebo se leknout, což vede k popáleninám. Součástí přípravy proto bývá hluboké soustředění, dechová cvičení nebo krátký mentální trénink.

Nejde o magii – tělo zkrátka reaguje přesněji a jistěji, když člověk nepanikaří. Přesto tento druh adrenalinové zábavy skrývá svá rizika.

Náboženský svátek na ostrově Réunion: cílem „procházky po žhavém koberci“ je očištění a spálení negativní energie.

Kolik se dá ujít?

Když je povrch špatně připravený, mezi uhlíky zůstane rozžhavený kámen nebo chodec ztratí rytmus, bolestivé popáleniny vzniknou během okamžiku.Většina lidí přechází dráhu dlouhou jen několik metrů. Existují však i rekordmani, kteří zvládnou mnohem více.

V některých zemích se při slavnostech chodí po žhavém pásu dlouhém i desítky metrů. Světové rekordy dokonce přesahují hranici sta metrů. Přechod přitom trvá jen krátkou chvíli – plynulá rychlost je totiž důležitější než samotná odvaha.

Možná právě v tom spočívá fascinace chůzí po uhlících: člověk stojí před něčím, co vypadá nemožně, a najednou zjistí, že hranice mezi strachem a úspěchem bývá jen několik rychlých kroků.