Jaroslav ze Šternberka: Neexistující šlechtic, který z Moravy vyžene Mongoly

Mongolové se tlačí do Evropy a hrozí, že ovládnou celý svět. Ale naštěstí jim v samotném srdci Evropy stojí v cestě malé, ale silné království, které dokáže dobyvatelské hordy zastavit.

Co nedokáže žádná z asijských říší, co nedokážou Němci – to dokáže český král. Nebo že by ne?

Mongolové od roku 1223 postupují podél Kaspického a Azovského moře, poráží ruská knížata. O pár let později, v roce 1236, už dobývají Kyjevskou Rus. Velitel vojska, chán Batu (1205–1255), má tak otevřenou cestu do střední Evropy.

Jeden proud jeho armády míří k Polsku, druhý do Uher. V dubnu 1241 v bitvě u Lehnice padá ze sedla polský kníže Jindřich II. Pobožný (1196/1207–1241) a spolu s ním i celá sjednocená polská armáda. Pak se nájezdníci stočí na jih. V cestě jim stojí Morava.

Mongolové míří do Evropy a jedinou obranou jsou pevné hrady. Bude jich ale v Čechách dost?

Krutí nájezdníci

Když se v moravských vískách poprvé objeví mongolové, je to hotové peklo. Tihle krutí kočovníci totiž vraždí, znásilňují, mučí. Všechno, co má nohy, mizí v horách a hustých lesích. Kdo se může skrýt za pevnými hradbami, zamkne za sebou bránu.

Země je zničená a pustá, pevnosti připravené a čeká se jen na nejhorší. Sám král Václav I. (1205–1253) začne dávat dohromady vojsko, se kterým se mongolské hordy pokusí zastavit. V čele několika tisíc mužů vyrazí na východ.

Ale do bojů už nezasáhne – což ale ani v nejmenším neohrozí jeho pověst jako panovníka, který mongoly dokáže ze své země vyhnat!

Naštěstí umírá chán Ögedej a tak české země mongolské hordy jen štrejchnou

Hájkův hrdina

Podle Kroniky české Václava Hájka z Libočan (?–1553) král vyšle vpřed oddíl jezdců. „Posilte obranu Olomouce, aby se nepřítel do našeho města nemohl dostat,“ rozkáže svému věrnému Jaroslavovi ze Šternberka. Ten v čele svých mužů vyrazí vpřed.

Ale když v Olomouci zjistí, kolik nepřátel se kolem města srocuje, rozhodne se pro preventivní protiútok. Se všemi svými vojáky a měšťany vyrazí pod hradby. Krutá bitva trvá dvě hodiny. Navíc se blíží mongolské posily! Hrozí, že vše bude ztraceno.

Ale v té chvíli konečně Jaroslav stane před mongolským velitelem, hejtmanem Belzaitem, kterého zabije. Tím obrátí nepřítele na útěk. A tak díky hrdinství obyčejného českého rytíře je Evropa zachráněna!

Nudná pravda, co není tak nudná

Ve skutečnosti se mongolská vojska proženou Moravou tak rychle, že než král Václav I. stihne dorazit, jsou už dávno pryč. Během rychlého přesunu dochází k mnoha útokům, vraždění, a vypalování, ale velká bitva není českému králi dopřána.

Než přejde zima, jarní kampaň se už nekoná. „Zemřel velký chán!“ přichází zpráva o smrti Ögedeje (1186–1241). Protože je potřeba zvolit nového vůdce, a Batu tuší, že by mohl mít naději, otočí se vojska zpět na východ a mizí zase tam, odkud přišla.

Zmatek v dějinách je způsoben zejména tím, že Václav Hájek z Libočan si občas rád něco přimyslí nebo poplete.

Příběh neexistujícího šlechtice

Kde se ale bere příběh o Jaroslavovi ze Šternberka? Že si kronikář Hájek v zájmu příběhu vymýšlí ve velkém, není žádná novinka.

Ale tady jde navíc o spojení dvou pro něj pradávných událostí – mongolského vpádu v roce 1241 a vpádu Tatarů podporovaného uherskými kumány z roku 1253. Ti skutečně oblehnou Olomouc a dojde k bitvě, v níž prý padne rukou jistého pána syn tatarského náčelníka.

Zkroušení smutkem – a ztrátou moha mužů – se Tataři dávají na útěk. Jenže jde o úplně jinou válku a s úplně jinými protivníky. Jen Hájkovi se to trochu poplete a spojí do jednoho.