Domy jsou opuštěné, borový les tiše hučí a večerní stíny se plazí mezi kmeny. Kolem osady je nově postavená palisáda, ale ani to nejspíš nedokáže osadníky zachránit. Muži, ženy, děti – všichni jsou pryč. Nadobro a navždycky!
Kapitán John White (asi 1539–1593) v srpnu 1587 naposledy zamává své právě narozené vnučce a vstoupí na palubu. Nechce odplout, ale nic jiného mu nezbývá. „Musíte za královnou, pane, musíte přivézt zásoby,“ tlačí na něj kolonisté.
Kapitán se nalodí a nechá za sebou pevnost se sto dvaceti kolonisty, ale hlavně dceru s vnučkou, kterou je Virgina Dareová (1587–?), první anglické dítě narozené v Novém světě.
Aby je ochránil, vrací se zpátky do Anglie, aby požádal královnu Alžbětu (1533–1603) o pomoc a zásoby.
Tři roky čekání
Jenže královna ale všechny naděje zchladí: „Jsme ve válce se Španělskem. Potřebuji všechny lodě pro válku.“ Záchranná výprava se nekoná.
O rok později se smí White připojit k výpravě do Karibiku, odkud by se mohl vydat následně na sever, ale počasí tuto cestu zmaří.
O další rok později vyšle White dvě menší lodě, které se nehodí pro boj, jenže jejich kapitáni se rozhodnou přivydělat si korzárstvím. Ale prohrají, o všechny zásoby přijdou a potupně se vrací do staré dobré Anglie.
Teprve v roce 1590 se lodě znovu vypraví přes oceán. „Mojí vnučce už budou tři roky,“ těší se Smith na setkání. Ale místo dětského smíchu ho na ostrově Roanoke čeká jen ohlušující ticho!
Prázdné domy
Když posádka vstoupí do města, je prázdné. Sruby zarůstají vegetací. Co se dalo odnést, je pryč. Dokonce i Whiteův poklad, který zakope na tajném místě a ví o něm jenom jeho dcera. Na palisádách jsou vyřezané nápisy: „Croatoan“. Nic víc.
„Kdyby šlo o nějaké nebezpečí, domluvili jsme se, že vyřežou kříž. Tohle spíš znamená, že odešli. Ale kam?“ dumá White.
Na ostrov Croatoan se ale vypravit nestihne – od moře se blíží strašlivá bouře, která lodě poškodí a zbytek se z posledních sil vrací do Anglie. White tak žije v naději, že alespoň jeho potomci jsou v bezpečí.
Jenže žádná z mnoha následných výprav nikoho nenajde. Po sto dvaceti lidech se nadobro slehne země!
Mrtví nebo zapomenutí?
Některé zprávy hovoří o masakru. Náčelník Powhatan (asi 1547–1618) nejdřív vypráví o kmeni, kde dále žijí lidé světlé pleti. Když však Angličané chtějí vědět víc, jeho výpověď se změní: „Zmasakroval jsem skoro celou osadu!
Nikdo nepřežil!“ Do toho s nějakými výmysly přispěchá i sir Walter Raleigh (1552–1618), který je donátorem celého projektu a jehož úkolem je v Novém světě vybudovat nové kolonie – kdyby přiznal, že osadníci jsou mrtví, přišel by o práva na Americkou půdu.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že se osadníci rozhodnout asimilovat s indiány. Vědci v 19. století odhalují, že indiáni kmene Lumbeů mají modré oči, příjmení podobná kolonistům z Roanoke a tvrdí, že jejich předci uměli číst knihy.
To potvrzuje i nejnovější archeologický výzkum, kdy jsou indiánské a evropské artefakty nalezeny pohromadě. Ale otázek zůstává stále víc než dost!
