Šestnáctiletý český král Václav III. pobývá v srpnu roku 1306 Olomouci a připravuje tažení do Polska. Místo vojenského triumfu však přichází smrt. Poslední mužský potomek rodu Přemyslovců padá rukou vraha a české dějiny se během jediného dne obracejí naruby.
Ani po více než sedmi stech letech není jisté, kdo tehdy vraždil, a právě to činí z olomouckého atentátu jednu z největších záhad českého středověku.
Dne 4. srpna 1306 panuje na olomouckém hradě čilý ruch. Mladý český král Václav III. (1289-1306) se chystá vytáhnout proti polskému rivalovi Vladislavu Lokýtkovi. Krátce po poledni však přichází šok.
Panovník je v domě kapitulního děkana zavražděn. Dobové kroniky popisují zmatek, křik i muže s krvavou dýkou v ruce. Zbraslavská kronika uvádí:
„Byl spatřen jakýsi rytíř… jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž.“ Podezřelý je okamžitě zabit, takže případný motiv i jména kompliců mizí s ním. Smrtí Václava III. vymírá rod Přemyslovců po meči.
České království se propadá do několikaletého mocenského chaosu. O korunu se začínají přetahovat Habsburkové, domácí šlechta i zahraniční uchazeči.
Historikové dodnes upozorňují, že vražda přichází v okamžiku, kdy se ve střední Evropě střetávají mimořádně silné politické zájmy.
Nové poznatky: méně legend, více analýzy
Moderní historický výzkum přináší v posledních letech spíše zpřesňování než převratné objevy. Badatelé dnes upozorňují, že starší představa osamělého vraha je málo pravděpodobná.
Stále častěji se objevuje názor, že atentát zřejmě byl výsledkem širšího spiknutí. Podezření směřuje například k části české šlechty, a to Vítkovcům.
Například Hynek Krušina z Lichtenburka, zeť Záviše z Falkenštejna, se snaží získat zpět zabavený majetek a Václav III. ho rázně odmítne. Dále byl trnem v oku přívržencům Vladislava Lokýtka i habsburským kruhům.
Přímý důkaz však ve všech třech případech chybí, ale jeho smrt se zkrátka hodila do krámu více lidem. Historikové zároveň připomínají, že fyzických stop se dochovalo minimum.
Přesné místo vraždy nelze kvůli pozdějším přestavbám s jistotou určit a soudobých písemných pramenů existuje jen několik a příliš v bádání nepomohou. Právě proto označují odborníci olomoucký atentát za téměř neřešitelný případ středověké kriminalistiky. Zkrátka chybí relevantní soudobé prameny i fyzické důkazy.
Záhada, která stále žije
Dnešní věda tedy nezná jméno vraha, ale dokáže lépe a v širších souvislostech chápat a rozebrat okolnosti zločinu.
Václava III. už navíc současní historikové nevnímají jen jako lehkomyslného mladíka, jak ho líčí některé starší kroniky a až do nedávna se na něj tak většina lidí dívala.
Novější historické práce zdůrazňují, že navzdory svému mladému věku představuje schopného panovníka, který se snaží udržet český vliv v Polsku a stabilizovat dědictví svého otce Václava II.
Právě to z něj dělá nebezpečného soupeře pro řadu mocenských skupin. Olomoucká vražda tak stále zůstává otevřeným případem.
Každá nová generace historiků znovu pročítá kroniky, porovnává svědectví a hledá souvislosti, ale jednoznačně ukázat na někoho prstem se už nejspíše nepodaří. Kdo najal vraha zůstane pravděpodobně navždy tajemstvím. Jisté je jediné:
tento čin v létě roku 1306 neukončuje jen život šestnáctiletého krále, ale také více než čtyři století vlády jednoho z nejslavnějších českých rodů.
