Rod Habsburků, který po staletí dominoval evropské politice, se proslavil nejenom svým bohatstvím a mocí, ale i charakteristickou genetickou křivkou, která nakonec vedla k degeneraci rodu.

Dynastie se po staletí uzavírala sňatky s příbuznými, aby udržela majetek, území a vliv.

Výsledkem byla kumulace genetických vad, které se postupně projevovaly ve zdravotních problémech, snížené plodnosti a výrazných fyzických charakteristikách, které historikové i současní genetici označují za typické pro poslední generace Habsburků.

Krevní sňatky a jejich důsledky

Britský autor Edward Crankshaw (1909-1984) upozorňuje, že „Habsburkové byli mistrně propojeni příbuzenskými vazbami, což jim zajistilo moc, ale také genetické pasti.“ Záměrně uzavírané sňatky v rodině, často mezi strýcem a neteří či bratrancem a sestřenicí vedly k vysoké míře příbuzenství.

Genetici upozorňují že takto vzniklá kumulace mutací byla příčinou notoricky známého „Habsburského rtu“, deformity spodní čelisti, a řady dalších zdravotních komplikací, které se staly terčem nejen posměchu, ale měly přímý dopad na reprodukční schopnosti.

Britský dějepisec Hugh Trevor-Roper (1914-2003) navíc zdůraznil, že „poslední Habsburkové byli více otroky své krve než vlastní moci.“

Zdravotní a politické důsledky

Degenerace nebyla pouze estetickou anomálií. Fyzické i mentální slabosti některých členů dynastie ovlivnily politická rozhodnutí, stabilitu říše a kontinuitu vládnoucí linie.

Habsburský panovník Karel VI. (1685-1740) trpěl řadou dědičných problémů, i když zdaleka ne tolik jako třeba španělský král Karel II. (1661-1700) ze stejného rodu.

Současný britský historik Mark Mazower (*1958) poukazuje na to, že „genetická izolace rodu byla paradoxně klíčem k jeho vzestupu a zároveň k postupnému úpadku.“ Tím se uzavírá dramatický příběh Habsburků, kteří svou moc získali a udrželi díky krvi, ale nakonec ji podkopala dědičnost.