Na dvorku malé nemocnice v australském Melbourne stojí klece s morčaty. Je rok 1948 a mladý psychiatr zkouší teorii, která dnes zní zvláštně: že za mánii může „jed“ v moči pacientů.

Experiment, který začal téměř amatérsky, ale přepíše dějiny léčby bipolární poruchy. Hlavní roli v něm hraje nenápadný prvek, lithium.

Australský lékař John Cade pracuje po válce v nemocnici Bundoora u Melbourne. Věří, že psychické poruchy mají biologickou příčinu. Z moči pacientů s mánií izoluje kyselinu močovou a podával ji morčatům.

Aby byla rozpustná, přidá lithium ve formě lithné soli. Zvířata se ale místo očekávané podrážděnosti zklidnila. Cade si uvědomí, že uklidňující účinek nezpůsobuje kyselina močová, ale právě lithium.

V roce 1949 publikuje svá zjištění v časopise Medical Journal of Australia a opatrně poznamenává: „Lithium má specifický sedativní účinek u pacientů v manickém stavu.“

Nebezpečná látka

Zpočátku jeho objev vyvolává nedůvěru. Lithium má pověst nebezpečné látky a v některých zemích je dokonce zakázáno jako přísada do nápojů.

Až dánský psychiatr Mogens Schou v 60. letech systematickými studiemi prokážel jeho účinnost i bezpečnost při správném dávkování.

„Lithium je nejlépe zdokumentovaným stabilizátorem nálady,“ napíše později Schou a zdůraznil, že snižuje riziko sebevraždy u pacientů s bipolární poruchou. Postupně se z experimentu na dvorku stává standardní léčba po celém světě.

Všímavost je důležitá

Dnes je lithium považováno za zlatý standard terapie bipolární poruchy. Přestože medicína nabízí moderní léky, právě tento jednoduchý prvek zůstává jedním z nejúčinnějších stabilizátorů nálady.

Příběh Johna Cadea připomíná, že věda není jenom o špičkových laboratořích, ale i o odvaze následovat nečekaný výsledek. Náhoda přeje připraveným a někdy stačí si všimnout, že morčata jsou klidnější, než by měla být.