„Ve Spojených státech trvá výroba 100 kg železa 7 hodin, v Německu 13 a v Rakousku 33!“ vyčítá svým pomalým dělníkům Karl Wittgenstein. Záleží mu totiž nejen na kvalitě jeho oceli, ale i na rychlosti její produkce. V tomto směru se mu však příliš nedaří.

Zaměstnanci kladenské Poldovky totiž odmítají v nelidských podmínkách vůbec pracovat, natož aby přemýšleli o zrychlení výroby.

Karl Wittgenstein (1847–1913), otec filozofa Ludwiga Wittgensteina (1889–1951), zakládá roku 1889 v Kladně speciální ocelárnu hned vedle Vojtěšské huti.

Jméno Poldi dostává nový podnik na počest jeho manželky Leopoldiny, dcery bohatého vídeňského podnikatele. 18. července 1893 se Poldinčin krásný profil dokonce objevuje i ve znaku celé firmy.

Pracují v nelidských podmínkách

Nová huť se rychle rozvíjí. O kvalitní ocel je zájem. Jenže dělníci ve Wittgensteinových továrnách začínají protestovat. Pracují v naprosto příšerných podmínkách, například nepoužívají ochranné rukavice. Wittgenstein si však něco takového nenechá líbit.

„Přišel s mnoha policisty a začal vyhazovat lidi,“ popisuje majitelovu reakci dobový tisk.

Situaci uklidňuje ministerstvo

Roku 1897 už má Poldi 20 zastoupení v Evropě a Rusku. Produkce firmy roste, ovšem situace mezi majitelem a dělníky je už tak napjatá, že ji musí uklidňovat rakouské ministerstvo průmyslu.

Osudným se Wittgensteinovi stává přelom roku 1898/1899. Tehdy na něj tlak veřejnosti zesílí natolik, že prodává své podíly ve firmě a raději odchází z vedení podniku.

Ideální ocel pro zbrojaře

Obrovský boom zažívá Poldi před první světovou válkou, kdy jako jedna z prvních oceláren na světě nabízí nerezavějící ocel. Po té vděčně sahá rakousko-uherská armáda, a to na výrobu svých lodí a děl.

Kvalitu si udrží firma během celého 20. století, ale po privatizaci v roce 1993 přežije jen několik částí firmy. Většina areálu společnosti dnes chátrá a uvažuje se o sanaci.