Zakouřená místnost s krbem, na stěnách plechové cedule, dřevěný interiér a starodávné pípy. Sklenice jsou plné Guinessu, v rohu sedí tři muzikanti a hrají svižný jig. Je listopad roku 1951 a v hospodě začíná nejpamátnější hádka nad pivem.
A tím, kdo je v téhle hádce hlavním účastníkem, není nikdo jiný než Sir Hugh Beaver (1890–1967), ředitel pivovaru Guiness. Spolu se svými přáteli stráví den na honu, ale nepřinese si žádnou trofej. Snaží se totiž střelit kulíka zlatého, ale pokaždé mine.
„To proto, že to je nejrychlejší pták na světě!“ snaží se překřičet dobromyslný smích kolegů myslivců. „Ale nesmysl, určitě jsou rychlejší ptáci!“ Hádka trvá celou noc a není nikdo, kdo by je dokázal rozsoudit, a tak zůstane bez vítěze. Ale Beavera se myšlenka drží i poté, co se druhý den probudí.
Není ředitelem pivovaru jen proto, že má prázdnou hlavu. „Takové hádky musí probíhat ve všech našich hospodách,“ přemýšlí a cítí nepříjemnou pachuť toho, že spor o kulíka zůstal nedořešený.
A on rozhodně nechce, aby lidé z jeho hospod odcházeli s pachutí. Jenže jak v době, kdy neexistuje internet a telefon je stále ještě vzácností, zajistit, aby lidé dostali své odpovědi? Kdo by mohl znát odpověď?
„Přece britská informační agentura,“ odpoví mu na jeho otázku jeden ze zaměstnanců a doporučí své přátele, kteří tam pracují. A tak se šílený opilecký nápad začne uskutečňovat.
Když hovoří čísla
Sir Hugh Beaver tedy osloví dvojčata Norrise (1925–2004) a Rosse (1925–1975) McWhirterovi. „Potřebuji, abyste vzali dohromady všechny rekordy,“ zadá jim úkol.
„A udělejte z toho knihu, aby každý, kdo se chce pohádat o to, co je největší nebo nejrychlejší nebo nejdivnější na světě, našel odpověď!“ Novináři, kteří se specializují na statistická data, poctivě sbírají údaje, ověřují, a třídí a v roce 1954 odevzdávají na ředitelství pivovaru Guiness první rukopis. Kniha se 198 stránkami nakonec vychází o rok později v nákladu tisíc výtisků.
Ty ale nejsou na prodej. Putují do hospod, kde se čepuje Guiness. Aby kniha vydržela drsný hospodský provoz, jsou stránky laminované, aby při kontaktu s rozlitým pivem nebyla kniha zničená.
„V každé hospodě, kde se čepuje Guiness, bude i jedna kniha rekordů,“ nařizuje Beaver. Ale záměr se nedaří. Ne snad, že by o knihu nebyl zájem. Ale na ředitelství chodí stále více žádostí o dodání nové knihy. „Někdo nám ji odnesl,“ zní v různých obdobách stejné sdělení.
Zrod legendy
Guinessova kniha rekordů je totiž tak dobrá a oblíbená, že se z hospod ve velkém krade. A tak se místo exkluzivního vydání Beaver rozhodne nápad zpeněžit. Do Vánoc se kniha stává opravdovým bestsellerem.
Následující rok je kniha vydána ve spojených státech a prodá se přes sedmdesát tisíc výtisků. Protože se kniha stává hitem a jsou potřeba stále nové a nové dotisky, nakonec se ustálí tradice výročních vydání.
Bratři McWhirterovi pokračují v práci na dalších a dalších vydáních. Ale není to tak, že by v knize byly všechny rekordy. Těch je každý rok registrováno několik tisíc, ale do knihy se skrz editory dostane jen ten nejzajímavější zlomek z nich.
