Ředkvička je dnes běžnou zeleninou, kterou známe jako malý, křupavý červený kulatý kořen. Její raná historie je ale zahalena tajemstvím. Prakticky neexistují archeologické nálezy, které by jasně ukazovaly, kdy a kde lidé ředkvičky poprvé pěstovali. O dějinách ředkve toho víme mnohem více.

Podstatné je rozlišit mezi ředkví a ředkvičkou. V obou případech jde o kořenovou zeleninu ze stejného druhu Raphanus sativus, ale liší se hlavně tvarem, dobou růstu a historií.

Botanicky není vlastně ředkvička jiný druh než ředkev, obě patří do čeledi brukvovitých. Velké válcovité či kulaté kořeny, které obvykle nazýváme ředkví, mohou mít různou barvu (bílou, černou) a často se pěstují jako zimní zelenina.

Malé kulaté a rychle rostoucí formy nazývané ředkvičky naopak dozrávají během několika týdnů a nejčastěji se dnes konzumují jako čerstvá salátová zelenina. Možná je máte v oblibě i vy. V tom tedy máme jasno.

Ředkve se ale pěstují už ve starověké Číně někdy v 1. nebo dokonce ještě dříve ve 2. tisíciletí př. n. l., zatímco malé letní ředkvičky se v Evropě objevují až v 16.–18. století.

Putování plodiny

Kombinace genetických studií a starověkých zápisů naznačuje fascinující putování putování ředkve napříč Asií, Středomořím i Evropou.

Podle vědců ředkve pravděpodobně pocházejí z jihovýchodní nebo střední Asie, kde rostou i dnes ve své přirozené podobě a kde je lidé pravděpodobně pěstovali jako ranou plodinu, která se z Číny šířila do Japonska.

Starověcí egyptští písaři se o ní sice nezmiňují detailně, ale podle některých pramenů si ji faraonové natolik oblíbí, že ji zahrnou do denní stravy dělníků stavějících pyramidy spolu s cibulí a česnekem jako běžnou výživu.

Zlatá napodobenina

Ředkve Evropané znají už od starověku. Řečtí a římští zemědělci je popisují ve svých herbářích a odrůdy s velkými kořeny jsou běžnou součástí tehdejších zahrad už před 2 000 lety.

Traduje se, že někteří návštěvníci řeckého Apollónova chrámu v Delfách dávali bohům jejich zlaté napodobeniny jako oběť, symbol úcty k této ceněné rostlině.

Během renesance se objevují první evropské odrůdy například černá španělská ředkev, zaznamenaná kolem roku 1548. Dlouho se pěstuje hlavně jako zimní zelenina, která přečká chladné měsíce.

Potěší jazýček i oči

V 16. století anglický botanik John Gerard ve svém herbáři píše:

„Ředkvičky mohou být dlouhé nebo kulaté, bílé, červené či černé… všechny jsou vítány v zahradách i na stole.“ Tato slova zachycují ducha tehdejšího pěstování a experimentování s tvary a barvami rostliny.

Jde v tomto případě už o malé známé ředkvičky, které se brzy poté dostávají i do českých zemí.  Zahradníci si prý říkají: „Nejlepší ředkvičky jsou ty, které vyrostou rychle a potěší chuť i oko.“