Na počátku 20. století začínají botanici a matematici rozplétat mechanismus, kterým rostliny dodržují čísla Fibonacciho řady. Otázka nezní jen proč, ale také jak. Ukazuje se, že rozhodující roli hrají tzv. meristémy – růstová pletiva na špičkách rostlin.

Právě tam vznikají nové listy nebo semena a právě tam dochází k „rozhodnutí“, kam bude nový prvek umístěn. Dokonalý, promyšlený systém.

Holandský botanik Gerrit van Iterson (1878–1972) v roce 1907 popisuje pomocí geometrického modelu, jak se při tvorbě nových struktur uplatňuje zlatý úhel.

Ve 40. letech pak britský kryptoanalytik Alan Turing (1912–1954), průkopník informatiky, navrhuje, že tyto procesy lze modelovat jako chemicko-morfologické vzorce založené na tzv. „reakčně-difúzních systémech“.

Ačkoliv jeho teorie není v té době ještě experimentálně potvrzená, otevírá cestu dalšímu výzkumu.

Biologie podle algoritmu

Ve druhé polovině 20. století přináší biologie důkazy, že za Fibonacciho vzory skutečně stojí jednoduché genetické a chemické algoritmy.

V roce 1979 biologové Douady a Couder předvádějí fyzikální modely, v nichž kapky oleje kapající do viskózní tekutiny automaticky vytvářejí spirálové vzory odpovídající Fibonacciho číslům. Klíčovým faktorem je vytlačování:

každou novou kapku odpuzují ty předchozí, a proto obsazuje prostor s nejnižším odporem, a to přesně ve zlatém úhlu 137,5°.

Hormon jako navigátor

Popisované experimenty simulují chování buněk v meristémech a ukazují, že složitost spirál lze generovat pomocí jednoduchých pravidel, aniž by bylo potřeba centrální řízení.

Moderní výzkum potvrzuje, že hlavním „navigátorem“ při rozmisťování listových pupenů je hormon auxin, který řídí růst rostlin. Auxin se hromadí v určitých místech, zatímco okolní buňky ho aktivně odvádějí. Výsledkem jsou přesné vzorce distribuce, které odpovídají zlatému úhlu.