Středověká inkvizice sází na hodně smolné dřevo a připravuje dvě varianty hranice. Na zem ke kůlu naskládají polena a otepi větví, na které si odsouzenec stoupne. Přivážou ho ke kůlu a další otepi slámy a větviček rovnají kolem něho zhruba do výše jeho kolen. Přesně to čeká Jana Husa.

Diváci tak krásně vidí hořící osobu. V popsaném ohnivém divadle si libuje španělská inkvizice, upalují tak ale i na území Německa nebo Švýcarska. Takový konec čeká i českého reformátora Jana Husa (asi 1369–1415).

Kritik církve nedostane šanci obhajovat svoje myšlenky. Naopak, preláti touží po tom, aby se ho co nejdříve zbavili. Rozhodnou, že musí skončit na hranici. Předtím ho 6. července 1415 ale ještě musí zbavit kněžského svěcení.

Provede to hned sedm biskupů na dřevěné stolici uprostřed kostnické katedrály, aby akt měl patřičnou váhu.

Potupa musí být dokonalá, proto mu nasadí mu na jeho vzpurnou hlavu papírovou čepici s namalovanými čerty a jednoznačným textem „Tento jest arcikacíř.“

Spálí i vězeňskou postel

Pak s ním stráže zamíří ke hranici připravené na louce za branami německého města Kostnice. Není spoutaný, není to potřeba. Svůj osud nese hrdě. Ne, svoje učení neodvolá. Když před hranicí poklekne, posměšná papírová koruna mu spadne z hlavy.

Dostává ještě poslední možnost zachránit se. Odmítne, naopak poznamená, že chce zemřít v pravdě podle evangelia. Obrovnají ho svazky vlhké slámy a dřeva. Zakrátko zaplane oheň a je slyšet arcikacířovi křik. Prý zpívá:

„Kriste, synu boha živého, smiluj se nad námi…,“ dokud ho kouř navždy neumlčí. Kati dostanou jednoznačný pokyn: Nesmí z něho zůstat vůbec nic.

Církev přece nemůže dopustit, aby prostí lidé získali nějakou relikvii a mohli toho arcikacíře, to vtělené ďáblovo stvoření uctívat ještě po jeho smrti. Proto v ohni končí nejenom jeho tělo, ale i šaty a vězeňská pryčna, na níž spal.

Vyžene je smrad

I když upalování bývá podívanou, která jako magnet přitáhne spousty zvědavců, kteří uspokojí svoje voyeurské pudy při pohledu na mučenou oběť, tentokrát si ohnivé divadlo bohužel nevychutnají až do úplného konce.

Na louce za městem, kde hranice hoří, totiž mají obyvatelé Kostnice ve zvyku zakopávat chcíplé mršiny zvířat. Nedlouho před touto popravou sem někde zakopal chcíplou oslici.

Oheň, který mršinu začal stravovat, přinesl s sebou i zápach, před kterým spousta diváků se zacpanými nosy raději utekla.

Je pravděpodobné, že místo k postavení hranice na mrchovišti vybrali strůjci jeho smrti záměrně, aby tím ještě více zdůraznili pohanu, kterou českému rebelovi přichystali.