Po staletí panuje přesvědčení, že nemoci způsobuje „špatná krev“. Lékaři proto nemocné často zbavují jejich tělní tekutiny pouštěním žilou. V 17. století se objevují první pokusy o transfuzi, ale ty končí tragicky – mnohdy smrtí pacienta. Jednou provždy to nakonec změní jeden objev.

Až o několik století později se pravou příčinu těchto neštěstí daří odhalit českému lékaři Janu Janskému (1873–1921). Z nepochopeného psychiatra se stává objevitel, který zachraňuje miliony životů.

Jan Janský, lékař s duší vědce, se nejprve zajímá o lidskou psychiku, nakonec ale rozluští záhadu lidské krve.

Původně chce být chirurgem, ale bez vlivných známostí to nejde. Skončí proto jako psychiatr v pražské léčebně v Kateřinské ulici. Psychiatrie je tehdy vnímána jako okrajový obor, Janský však s elánem zavádí moderní přístupy, například pracovní terapii. „Kde tělo pracuje, tam se i mysl hojí,“ říká svým pacientům.

Náhoda, která spustí revoluci

Jednoho dne přivážejí do léčebny pacientku, která se pokusí o sebevraždu podřezáním žil. Její manžel nabízí, že jí daruje vlastní krev. Zákrok je sice zakázaný, přesto se Janský rozhodne riskovat. Transfuze dopadne dobře a žena přežije.

Brzy poté se však dozvídá o tragickém případu z Černošic, kdy matka daruje krev synovi a on umírá. „Jak je možné, že jednou krev zachrání, a podruhé zabije?“ přemýšlí.

Domnívá se, že odpověď může souviset s duševním stavem dárce, a pouští se do rozsáhlého výzkumu.

Po třech tisících pokusů s krví pacientů i personálu nakonec zjišťuje, že mezi psychickým zdravím a vlastnostmi krve žádná souvislost není. Výsledky však odhalují něco jiného krevní buňky se chovají rozdílně podle toho, s kým se smísí.

Netuší, že není první

V roce 1907 Janský zveřejňuje odbornou studii Hematologická studie u psychotiků, kde otevřeně píše:

„Systematické naše vyšetřování – byť k účelům psychiatrickým nepřineslo žádný cennější praktický užitek – objevilo pozoruhodná, dosud nikdy neuvedená fakta.“

Zjišťuje, že lidskou krev lze rozdělit do čtyř skupin: I, II, III a IV (dnes 0, A, B, AB). Klíčová je přitom nekompatibilita, právě ta způsobuje, že dřívější transfuze často končí smrtí.

Janský tehdy netuší, že k podobnému závěru dospívá už v roce 1900 vídeňský patolog Karl Landsteiner (1868–1943). Přesto má Janský zásadní zásluhu, jeho klasifikace je přesnější, přehlednější a hlavně prakticky použitelná. Navíc Landsteiner popisuje jenom tři krevní skupiny (A, B a 0).

Zapomenutý průkopník

Po objevu krevních skupin se Janský vrací k psychiatrii a neurologii. Věnuje se výzkumu mozkomíšního moku a stává se zakladatelem oboru zvaného likvorologie. Pomáhá tak odhalit spojitosti mezi nervovým systémem a psychickými poruchami.

Podle něj je pojmenována i vzácná dědičná choroba – Janského–Bielschowského nemoc. „Při této nemoci pozorujeme výrazné poruchy pohybové koordinace a regresi duševních schopností,“ zapisuje si do svých neurologických poznámek.

Během první světové války chce provádět transfuze přímo na frontě, ale úřady mu to zakazují. I přesto zůstává u raněných vojáků a pokračuje v lékařské službě s obdivuhodnou vytrvalostí.

Uznání ze zámoří

Na přelomu století dospívá k obdobným výsledkům i americký lékař William Lorenzo Moss (1876–1957). Když se však později seznamuje s Janského studií, přiznává, že český vědec ho předběhl.

Roku 1921 – krátce před Janského smrtí – americká lékařská komise oficiálně uznává jeho prvenství: „Na rozdíl od svých předchůdců dokázal Janský krevní skupiny nejen přesně rozlišit, ale také prakticky využít ve službách medicíny.“