Turista se prochází po ulicích Říma, a pokud si zrovna nevšímá nádherných Italek – ale to mu jeho paní rázně zatrhla! – kouká po nádherných památkách. Skvostné paláce, sloupořadí nebo třeba monumentální Koloseum. Jak to, že ještě stojí?

„To je římským betonem,“ vysvětluje turista své drahé paní. „Kdyby se tak z něj stavělo i dneska, silnice by nebyla samý výtluk…“ Jenže tajemství betonu je zapomenuto. Když do Říma vpadnou germánské kmeny, mocná říše zanikne.

Zůstanou jen střípky a vzpomínky a ruiny, které se nyní archeologové snaží prozkoumat a poznat z nich minulost. I oni zkoumají beton, ze kterého římští stavitelé staví stavby, které jen tak nespadnou.

„Římský beton není beton, jak ho známe my,“ vysvětlují trpělivě. „Moderní beton, to je cement, písek a voda. Cement je směsí všech možných látek a slouží jako pojivo.

Ale římský beton, to je mořská voda, vápenec, drť vyvřelých hornin a ještě jedna tajná přísada. Je jí sopečný popel, zvaný pucolán.“ Karlův most je, s trochou nadsázky, z vajíček, Koloseum z popela.

Technologie, která se sama opraví

Římští stavitelé si všimnou, že mořská voda s vyvřelými horninami díky minerálům v ní obsažených reaguje a uvolňuje další materiály, díky kterým beton ještě více ztvrdne. Ale to není zdaleka všechno.

„V betonu jsou patrné drobné krystalky,“ ukazuje archeolog na tisíc let starou budovu. „Původně jsme si mysleli, že to je nedokonalost při míchání, ale to na Římany s jejich pečlivostí vůbec nesedí.

Pravdou je, že to jsou právě ona místa, kde při reakci s vodou dochází k zpevňování.“ Při pokusech přijdou i na to, že výroba probíhá s pomocí nehašeného vápna při vysokých teplotách.

Takový beton, když je správně umíchaný, se pak dokáže sám léčit a praskliny zacelit. Samo-léčící beton. Zázrak. Zbývá to už jen zkusit někde v praxi.

Moderní nebo starobylé?

Ale turista nemusí nevěřícně kroutit hlavou jen u velkých staveb. I u obyčejných soukromých domů – zejména pokud jde o patricijské villy – najde nejedno překvapení. Třeba výkřik moderní technologie – podlahové topení.

Když totiž začne být lezavá zima, je na čase, aby otrok zatopil a římský patricij neklepal kosu. Ale zatímco ve středověku by sluha hradnímu pánovi rozdělal oheň v hlavním sále, všude popel, kouř a saze, Římané si potrpí na čistotu a pohodlí.

A tak se inspirují svými předky a zdokonalí systém vytápění, který je nejenom čistý, ale i příjemný, efektivní a bezpečný. A který moderní developer bude vychvalovat jako zázrak moderních technologií.

Teplo od nohou

Římané onen systém nazvou hypokauston a jeho vynález připíší jistému Sergiu Oratovi. Ale jde jen o vylepšení systému, který lze najít při archeologických vykopávkách i z doby dva tisíce let před naším letopočtem.

A systém je to věru jednoduchý – pod zvýšenou podlahou je prostor podepřený mnoha nízkými sloupky, vysokými přibližně 60 až 100 centimetrů. Venku se zatopí v ohništi a kouř místo komínem odchází pod podlahou.

Horký vzduch, když otroci nezapomenou přikládat, přibližně za den vyhřeje kamennou podlahu, která pak v domě udržuje stálé teplo. A navíc je to i bezpečné, protože oheň hoří venku a nehrozí, že by uvnitř domu přeskočila jiskra. Pokud přeskočí, pak je to jenom mezi pánem domu a sličnou krasavicí.

Zapomenutá technologie

S pádem římské říše je zapomenutý i tento jednoduchý systém. Teprve ve vrcholném středověku se objeví v některých klášterech jako výkřik moderní technologie, ale k širšímu použití nedojde.

Středověcí vládci jsou drsní muži a ženy, které trocha chladu nerozhází. Teprve moderní doba výhody podlahového vytápění znovu objevuje, i když už není nutné pálit dřevo nebo uhlí. Stejně postačí solární energie, tepelná čerpadla nebo trubky s horkou vodou.

A stejný princip, který vyhříval římské domy, používají i dnešní akumulační kamna. Takže netřeba se bát, zima nám nebude, i když je římská říše germánskými kmeny spálená na prach.