„Každá mrtvola hovoří, jen je třeba umět naslouchat,“ říká Karel Rokytanský, muž, který proměňuje ticho pitevny v jazyk vědy.

Rakouský patolog českého původu vytváří základy moderní patologie a navždy mění způsob, jakým lékaři chápou nemoc a smrt.

V polovině 19. století je Vídeň jedním z center evropské medicíny. Právě zde kariéra Karla Rokytanského (1804–1878) strmě stoupá. Po studiích medicíny se brzy prosazuje jako mimořádně talentovaný pozorovatel a analytik.

Zatímco jiní lékaři ztrácejí v pitevně trpělivost i odvahu, on zde nachází životní poslání. V tichém prostředí piteven tráví celé dny a noci, obklopen jen svými asistenty a nebožtíky.

Podle historických záznamů osobně provádí přes 30 000 pitev a na více než 70 000 dalších dohlíží, čísla, která z něj dělají doslova rekordmana. Každé tělo pro něj představuje příběh – lekci, jak nemoc mění člověka zevnitř.

Zavede jednotné postupy

Rokytanský však není jen „mechanický řezač těl“. Do tehdy chaotické praxe pitvání vnáší řád, logiku a systém. Zavádí jednotný pitevní postup a přehlednou strukturu protokolů, čímž pokládá základy moderní patologické anatomie.

Věří, že „nemoc není porucha jednoho orgánu, ale narušení rovnováhy celého těla“. Právě tato myšlenka vede k novému chápání systémových nemocí – a stává se mostem mezi anatomií a klinickou medicínou.

Ve svém monumentálním třísvazkovém díle Handbuch der pathologischen Anatomie (1842–1846) systematicky popisuje stovky onemocnění, včetně mnohočetné sklerózy, peritonitidy či srdečních vad.

Některé degenerativní změny, které rozpoznává, nesou jeho jméno dodnes – Rokitanskyho syndrom, Rokitanskyho–Aschoffovy dutinky.

Učebnice diagnóz

Pro Rokytanského je pitva nejen vědeckou metodou, ale i cestou poznání. „Pitva je učebnice, ve které se učíme psát diagnózu zpětně,“ říká. V každém otevřeném těle vidí klíč k pochopení života i smrti.

Jeho přístup proměňuje medicínu v přesnou vědu a dodnes zůstává symbolem pokory před fakty, která nelze přehlédnout ani po posledním vydechnutí člověka.