Nejen školní učebnice vytvářely dlouhá léta obraz Máchy jako zasněného romantika, toužícího po čisté lásce. Nic ovšem nemůže být pravdě víc vzdáleno.
„Večerní máj – byl lásky čas,“ šeptá představa básníka přes propast času, a tisíce zamilovaných se líbají pod jeho sochami jako by tak nad jejich láskou mohl převzít patronát.
Ve skutečnosti Karel Hynek Mácha (1810–1836) nebyl žádný útlocitný zasněný poeta, ale bouřlivák se spoustou plánů, který si uměl života i neřestí nabírat plnými hrstmi.
Víno, sex a rvačky
Dokázal být okouzlující a přátelský, ale také arogantní, ješitný a panovačný. Básník, malíř, umělec, ale také divoký tulák. Jeho pěší cestu do Itálie lemují láhve od vína a kocovina. Když dojde k nějakému sporu, neváhá ho řešit ručně.
Jak by mohl dosvědčit nejeden zmlácený opilecký kumpán, nebo nepříjemný soused. Když balí holky rozhodně jim nerecituje verše o kráse šeříků.
Jak prozrazuje jeho rozšifrovaný deník, plný poznámek o sexu, psaných nikoli poetickým jazykem básníka, ale s vulgární přímočarostí.
„Položil jsem ji u kamen na stolice, díval se na ni, měla pěkně bílá stehna, a potom jsem ji pical třikrát po sobě,“ zní zápis z 5.října 1835, který patří ještě k těm jemnějším.
Navíc je v jeho zápisech sex tak často spojen s bolestí, až se objeví domněnka o jeho lehce sadistických sklonech.
Pěšky z Litoměřic do Prahy
Nezvolní ani v poslední kapitole svého života, kterou přichází prožít do královského města Litoměřice. Je mu 25 let, když koncem září 1836 dorazí coby čerstvý absolvent práv a nastoupí jako koncipient u advokáta Josefa Durase (1793–1853).
Možná proto, aby se osamostatnil, utekl před divokou minulostí a ztratil se z očí rodičům své snoubenky Lory, herečky Eleonory Šomkové (1817–1891), kteří ho, mírně řečeno, nemají v oblibě. A to nejen kvůli právě narozenému nemanželskému synovi Ludvíkovi.
Kromě práce stíhá psát, chystat svatbu a několikrát vyrazit, většinou pěšky nebo dokonce poklusem, do 70 km vzdálené Prahy navštívit Lori s churavým synkem. Jako zdatný turista také projde všechno významné v širokém okolí.
Navštíví, a také namaluje, zříceninu hradu Házmburk, a nevynechá ani vrch Radobýl, tři kilometry od města. Právě odtud se pravděpodobně rozběhne vstříc záhadné smrti.
Hasí s nasazením života
To když spatří požár na předměstí Litoměřic. „Asi ¾tě hodiny jsem měl co běžet než jsem tam doběhl,“ píše o den později rodičům.
„Jedenáct stodol hořelo, samé obilí, a vítr do toho foukal až hrůza.“ Nechá si polít hlavu vodou, aby mu nechytly vlasy, a pak se s dalšími vrhne do hašení.
Nakonec vyleze na střechu jedné ze stodol a aby nechytla, polévá ji vodou, kterou mu podávají ostatní. „Sotva jsem tam vydržel horkem a větrem, vždycky než jsem vodu vylil, musel jsem si ksicht natřít a napít se.“
Místo svatby pohřeb
O týden později, 4. listopadu, se mu přitíží a jeho stav se rychle zhoršuje. Umírá v noci z 5. na 6. listopadu. „Tu ještě viděla moje žena, jak se ruka jeho pod peřinou pohnula. Začala k němu mluviti, ale on jí neodpovídal a tak se podívala.
A on byl mrtev,“ vzpomíná básníkův domácí Lorenz. Ironií osudu je pohřben ve stejný den, kdy se měl ženit. Jeho předčasná smrt navíc dodnes zůstává záhadou. Jaká byla vlastně příčina?
Zápal plic, který si uhnal ve studeném bytě a zhoršil u požáru, kde se uřícený nechal polévat studenou vodou? Nakazil se cholerou, řádící v Praze během poslední návštěvy? Nebo je snad na vině salmonela, ze znečištěné vody, kterou pil při hašení požáru?
To už zřejmě nezjistíme. Jisté je, že budoucnost, kterou chtěl prožít v Litoměřicích, trvala pouhých 40 dnů. Město však básníka přijalo za svého natrvalo.
O čemž svědčí nejen Máchova socha a malé muzeum zřízené v domě, kde bydlel, ale také divadlo, schody, ulice či knihovna, které jsou po něm pojmenovány.
