„Moudrost je cesta, kterou jde lidská duše za svou dokonalostí. A to je možné dvěma způsoby: věděním a činností,“ říká perský lékař Avicenna. Sám jde příkladem. Zajímá se nejenom o medicínu, ale i o spoustu dalších vědeckých oborů.

I když způsobí ve středověkém lékařství doslova revoluci, sám sobě nakonec pomoci nedokáže.

Astronomie, přírodověda nebo filozofie. To jsou namátkou jenom některé obory, v nichž získává Peršan Íbn Síná (asi 980–1037), přezdívaný Avicenna, opravdu vynikající znalosti.

Kromě toho také píše básně a blízká je mu i politika. Vlastně snad není obor, v němž by se alespoň základním způsobem neorientoval. Zřejmě největší množství energie ale věnuje medicíně a jejím zákonitostem. Vzory hledá u starověkých učenců.

Inspiruje se například Hippokratem (460–asi 370 př. n. l.) nebo také Galénem (129–200/216). Studiu obětuje prakticky všechen svůj čas a je to také znát.

Ještě neoslaví ani 20. narozeniny, a už o něm všichni mluví jako o nadmíru sečtělém vědci a skvělém lékaři.

Každý jsme jiný…

Do medicíny vnáší Avicenna jednu převratnou novinku. Pochopí, že lékařské postupy jsou jedna věc, ale osobnost člověka věc druhá. Není prostě možné u každého uplatňovat stejné metody.

Nemocným přizpůsobuje léčbu takříkajíc na míru, protože jejich celkový zdravotní stav a různé příznaky se případ od případu liší. „Proč jste dal tomu starému muži menší dávku léku než mladíkovi včera?“ zeptá se jednou Avicenny jeho student.

„Vždy musíš brát v úvahu osobnost nemocného, na to nikdy nezapomínej. Starý muž je oslabený, velká dávka léku by mu mohla spíše uškodit,“ trpělivě vysvětluje perský učenec. Svými znalostmi a schopnostmi se již během života proslaví i za hranicemi Perské říše.

Většina lékařů si však z jeho práce bohužel příklad nebere. Ke škodě své i celé medicíny ještě dlouhá staletí po Avicennově smrti předepisují všem pacientům, trpícím podobnými příznaky, totéž…

Dvorský titul ho nenadchne

Respekt si učený Peršan vydobude i léčbou Núha ibn Mansúra (vládl v letech 976–997), nástupce trůnu Buchary (říše rozkládající se na území dnešního Uzbekistánu).

Chlapce uzdraví a jeho otec mu na oplátku udělí titul dvorního lékaře a všestrannou podporu. Jenže Avicenna si na nějaké oficiality příliš nepotrpí. Dvorský titul ho ani zdaleka nenadchne tolik jako skutečnost, že získává přístup do královské knihovny. Díky tomu se může dál vzdělávat ze spisů antických filozofů.

Úlevy se nedočká

Titul vezíra. Právě ten dostává Avicenna od vládce Isfahánu (v centrální části dnešního Íránu), kam přicestuje v roce 1022. Kromě léčení se ve městě hodně věnuje psaní, vzniká zde valná část jeho spisů týkajících se medicíny nebo filozofie.

Funkce vezíra mu však přikazuje i jednu nepříliš příjemnou povinnost – musí vládce všude doprovázet, i na cestách. Proto s ním v roce 1036 vyráží na vojenskou výpravu do Hamadánu (na severovýchodě dnešního Íránu). Během cesty ho ale postihne střevní kolika.

Jiní lékaři mu nepomůžou, a tak se o to nakonec pokusí sám. Jenže tentokrát si ani on neví rady. Léky, které vyzkouší, mu úlevu nepřinesou. Proto jenom trpce poznamená, že nemoc nad ním tentokrát zvítězila. „Člověk je substance smrtelná,“ odtuší. Ví, že se blíží jeho konec.