Peníze. Vždy byly a budou hybnou silou společnosti, ať už v dobrém, či špatném smyslu. A s penězi souvisí i daně – nástroj státu k plnění pokladny.
V historii najdeme mnoho kuriózních příkladů zdanění, ale jen málo z nich se stalo tak známým jako výrok římského císaře Vespasiana: „Pecunia non olet!“ – Peníze nesmrdí!
Jak je možné, že se císař, který vládl v dobách velkých otřesů, rozhodl zdanit tak neobvyklou komoditu, jako je moč, a proč se z jeho reakce stalo populární pořekadlo, které se používá dodnes?
Pojďme se ponořit do spletitých intrik římské říše a odhalit příběh, který stojí za tímto úsměvným, ale hlubokým výrokem.
Za okřídleným výrokem stojí císař Vespasianus (vládl 69–79 n. l.). Po smrti Nerona (37–68) dochází ke krvavé občanské válce mezi čtyřmi kandidáty na imperátora. Tento bouřlivý rok 69 n.
l., známý jako „Rok čtyř císařů“, přinesl Římu obrovskou nestabilitu a hospodářskou krizi.
Každý z uchazečů o trůn – Galba, Otho, Vitellius a nakonec Vespasianus – se snažil upevnit svou moc, což vyžadovalo nemalé finanční prostředky a vedlo k dalšímu vyčerpávání státní pokladny.
Nakonec se vlády ujímá ten nejschopnější – generál a obratný taktik Vespasianus. Jeho nástup na trůn byl pro Řím klíčový, neboť dokázal obnovit pořádek a stabilitu po letech chaosu.

Nejen válka ale byla drahá, také Nerovy výdaje byly značné. Neronova extravagantní životní styl, monumentální stavební projekty a rozhazování peněz na okázalé hostiny a hry zanechaly římskou říši na pokraji bankrotu.
Státní pokladna byla prázdná a Vespasianus čelil obrovskému úkolu – musel nalézt nové zdroje příjmů, aby stabilizoval finance říše a zajistil její budoucí prosperitu. Proto se nový císař odhodlá šetřit a naplnit státní pokladnu.
Jeho pragmatický přístup k financím se stal legendárním. Vespasianus byl známý svou šetrností, někdy až lakotou, ale jeho cílem bylo jediné – zachránit Řím před hospodářským kolapsem.
Vypisuje proto nové daně včetně takzvaných daní z moči. Konkrétně šlo o poplatek za využívání veřejných záchodů, respektive za sběr moči z veřejných latrín, která se v té době hojně využívala v mnoha odvětvích průmyslu.
Moč sloužila například k praní vlny, činění kůží nebo dokonce jako bělidlo na zuby.
Tento na první pohled bizarní zdroj příjmů byl ve skutečnosti racionální a prozíravý, neboť využíval již existující hospodářský proces a zpoplatnil surovinu, která byla jinak považována za odpad.

Když proti tomu protestuje princepsův syn
, pravděpodobně z pocitu studu nebo kvůli obavám z reakce veřejnosti na tak neobvyklou daň, dává mu Vespasianus čichnout k minci, která byla vybrána právě z této daně. Titus potvrzuje, že z mince se neline žádný nelibý zápach. V tu chvíli císař vesele glosuje:
„Pecunia non olet! (Peníze nesmrdí.)“ Touto geniální replikou Vespasianus nejen umlčel svého syna, ale zároveň vystihl podstatu peněz – jejich původ je irelevantní, pokud plní svou funkci a přinášejí užitek.
Císař tak prokázal svou bystrého ducha a schopnost bránit svá rozhodnutí s humorem a praktičností.
Od té doby je z toho populární pořekadlo a výraz vespasiano v moderní italštině označuje veřejný záchodek. Vespasianův výrok přežil věky a stal se symbolem pragmatismu a finanční obratnosti.
Je to připomínka, že ve světě financí a ekonomiky se často jedná o čistě praktické záležitosti, kde estetika nebo původ prostředků nehrají roli, pokud vedou k dosažení cíle.
Jeho daň z moči se stala legendou, která nám i dnes připomíná, že finanční génius se může skrývat i v těch nejnečekanějších nápadech.