Mladému americkému studentovi se v 60. letech podařila těžko představitelná věc – vydržel nespat déle než jedenáct dní. Zlomil tak tehdejší světový rekord a vstoupil do dějin vědy.
Původně přitom jen chtěl zkoumat dopady nedostatku spánku a vyhrát tak studentskou soutěž. Co se mu během pokusu dělo? A podepsalo se to na jeho zdraví? Příběh experimentu, který vstoupil do dějin, začíná spíš banálně.
Ukazuje však, jak se z pouhé studentské výzvy stala klíčová studie, která ovlivnila naše chápání spánkové deprivace a jejích účinků na lidské tělo a mysl. Pojďme se podívat na detailní průběh tohoto odvážného pokusu a jeho nečekané dopady.
Nevinný začátek: Studenti, rekord a mince
Je prosinec 1963, blíží se vánoční prázdniny a dva sedmnáctiletí středoškoláci z kalifornského San Diega si lámou hlavu nad tématem projektu na studentský veletrh.
Jeden z nich, Bruce McAllister (*1946), vymyslí, že by mohli sledovat, jaký má vliv nedostatek spánku na paranormální schopnosti. Ani jeden z nich však žádné paranormální schopnosti nemá a vlastně netuší, jak něco takového studovat.
Přitom objeví, že havajský DJ *Tom Rounds (1936) dokázal zůstat vzhůru skoro jedenáct dní a drží tak světový rekord. Jejich ambice se rázem změní – rozhodnou se ho trumfnout.
Budou přitom zkoumat, jak nedostatek spánku ovlivňuje mentální dovednosti a výsledky při hraní basketu. Hodí si mincí, kdo z nich bude sloužit jako pokusný králík – a los padne na druhého ze spolužáků, Randyho Gardnera (*1946). Bruce bude mít za úkol ho sledovat a hlídat, aby neusnul.

Tento zdánlivě jednoduchý studentský projekt se brzy stal mnohem komplexnějším, než si původně představovali. Počáteční nadšení brzy vystřídaly praktické výzvy. Samotné monitorování nespícího člověka po tak dlouhou dobu se ukázalo být náročné.
Školní pokus s vědeckým dohledem: Od amatérů k expertům
Experiment začal po Vánocích, 28. prosince. Chlapci brzy zjistili, že jejich plán má drobný háček: Bruce těžko dohlédne na to, aby Randy zůstal vzhůru, když on sám bude ospalý také.
Po třech dnech beze spánku si najednou Bruce uvědomil, že na chvíli usnul vsedě při psaní poznámek, sesunul se přitom na zeď a poznámky teď místo na papír píše na ni. Studenti tedy do party přibrali ještě dalšího spolužáka, Joea Marciana.
Ten se pak s Brucem střídal. Dělali Randymu společnost, bavili ho, aby se udržel vzhůru, a snažili se popisovat jeho stav. Tato improvizace byla klíčová pro pokračování pokusu, protože zajištění neustálé bdělosti jednoho člověka vyžaduje bdělost dalších.
Středoškoláci brzy zaujali novináře a vědce. První dva dny to bylo snadné – Randy vypráví, že se snažil zkrátka co nejvíc času trávit na nohou a vyhýbat se postelím.
Pomohlo také, že se kolem mladých výzkumníků začali rojit místní novináři, protože to Randymu pomáhalo zůstávat vzhůru.
„Věnujete se těm lidem, jejich kamerám a otázkám,“ řekl o mnoho let později v americkém rádiu NPR. Horší to začalo být třetí den – pokusnému subjektu začalo být nevolno. Řešením prý z jakéhosi důvodu bylo jezení mandarinek a pomerančů.
Někdy tou dobou se na scéně objevuje také „opravdový“ vědec – William Dement (1928–2020) ze Stanfordské univerzity.
Shodou náhod se sám zabýval studiem spánku – podle vlastních slov v té době jako snad jediný na světě – a o pokusu středoškoláků se dočetl v novinách. Ihned se s Gardnerovými spojil a přijel. Randyho rodiče si oddechli, že na syna bude dohlížet odborník.
William C. Dement se stal průkopníkem spánkové medicíny v Americe, založil na Stanfordově univerzitě centrum pro výzkum spánku a věnoval se výzkumu poruch, jako je spánková apnoe a narkolepsie.
Jeho příchod dodal experimentu novou úroveň profesionality a vědecké rigoróznosti.
Fyzická odolnost vs. duševní vyčerpání: Mýty a realita spánkové deprivace
Randyho potěšil nový člen týmu také – bdění už začínalo být úmorné a vědec přišel s novými podněty.
(Jedním z nich byl kabriolet, který si William půjčil a pak v něm mladé studenty vozil po městě za různými aktivitami.) Bylo totiž těžké vůbec Randyho držet vzhůru. Během dne s ním jeho tým často hrál basket, bowling a podobně.
V noci to ale bylo horší, protože město utichlo a sportoviště byla zavřená. Gardner zároveň kromě občasného pití koly neužíval žádné povzbuzující látky.
Výzkumníci testovali, jestli má nedostatek spánku vliv na Gardnerovy smysly a fyzické i duševní schopnosti. Zjistili, že sportovní výkony bděním nijak netrpí.
V pinballu (stolní hře s kuličkami náročné na postřeh) Randy Williama porážel až do posledního dne pokusu, v basketu se dokonce snad i zlepšoval (možná proto, že v těch dnech strávil opravdu hodně času tréninkem).
To bylo překvapivé zjištění, které zpochybňovalo tehdejší představy o okamžitém poklesu fyzických schopností. Jeho hlava na tom byla o poznání hůř.

Dny narůstajícího chaosu: Halucinace a ztráta paměti
Dodnes si vybavuje, jak těžké bylo na něco si vzpomínout a jak byl podrážděný a paranoidní. Začalo to přibližně třetí den a pořád se to zhoršovalo – bylo to prý, jako kdyby mu někdo brousil mozek šmirglpapírem. Na konci experimentu byl protivný i na novináře.
Nedostatek spánku měl vliv také na jeho chuť, čich, sluch a hmat. Při čichových testech si stěžoval, že vzorky hrozně smrdí a ať mu je kamarádi nenosí. Dělalo mu potíže rozpoznávat předměty po hmatu, při mluvení huhlal a měl halucinace.
Chvíli prý tvrdil, že je známý fotbalista, nebo před sebou viděl lesní stezku místo místnosti.
V posledních dnech už nedávalo smysl mu dávat testy, protože uprostřed činností zapomínal, co vlastně dělá, otázky bylo třeba mu několikrát opakovat, vynechával slova a často už v polovině věty nevěděl, co chtěl říct.
Tyto dramatické změny v jeho chování a kognitivních funkcích podtrhly zásadní význam spánku pro mozkovou činnost. Bylo zřejmé, že zatímco fyzické tělo může do určité míry fungovat, mozek se bez odpočinku rychle dostává na hranici svých možností.
Triumf a dopad: 11 dní a 25 minut, které změnily vědu
Experiment během svého trvání nabíral na popularitě. Novináři snahu studentů brali nejdřív jako kuriozitu, ale časem se pokus začal dostávat na přední stránky deníků.
V určitou chvíli se z něj stala třetí nejsledovanější událost v celostátním americkém tisku – hned po nedávném atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho (1917–1963) a blížícímu se turné kapely Beatles.
Potom, 8. ledna 1964, Gardner dosáhl svého cíle – zlomil dosavadní světový rekord v počtu hodin beze spánku a zapsal se tak do Guinnessovy knihy.
Před koncem maratonu ve bdění, přestože to bylo uprostřed noci, byl rodinný dům Gardnerových obležený reportéry a skupinka studentů musela odpovídat na spoustu otázek. Randy do médií prohlásil, že jde o vítězství ducha nad hmotou.
Zůstal vzhůru celkem 11 dní a 25 minut (tedy 264 hodin a 25 minut). Počin studentům nakonec také vynesl první místo ve studentské soutěži, kvůli které s tím vším vlastně původně začali.
Hned po konci experimentu odvezli mladíka do blízké vojenské nemocnice na další zkoumání. Doktoři mu k hlavě přilepili elektrody a on okamžitě upadl do zaslouženého spánku. Vzbudil se až po čtrnácti hodinách, protože potřeboval jít na záchod.
Pořád si připadal vyčerpaný, ale prý ne nějak neobvykle. Výzkumníci Gardnera monitorovali ještě několikrát. Ukázalo se, že po pár dnech se jeho noční mozková aktivita vrátila do normálu.
Pocitově bylo pro Randyho všechno jako obvykle už druhý den a dlouhý nedostatek spánku se na něm nijak nepodepsal. Pak musel začít znovu chodit do školy, protože zimní prázdniny skončily.
Údaje z nemocnice o mladíkových mozkových vlnách pak odborníci analyzovali dál. Díky tomuto měření a také díky práci Williama Dementa a studentů se stal Gardnerův experiment jedním z nejlépe popsaných pokusů svého druhu.
Důsledky na celý život a spánková záhada
Jak dokázal Gardner zůstat vzhůru tak dlouho? A skutečně mu dlouhé odpírání spánku nijak neuškodilo?
Podle pozdějšího vyprávění McAllistera výsledky z nemocnice ukázaly, že Randy po většinu doby upadal do několikavteřinových nepostřehnutelných mikrospánků, kdy některé části jeho mozku fungovaly jako u bdělého člověka, zatímco jiné „spaly“ a odpočívaly.
To je zásadní zjištění, které naznačuje, že mozek se i během bdění snaží najít způsoby, jak se regenerovat.
Samotný Gardner tvrdí, že důsledky pokusu, který ho proslavil, se nejspíš dostavily o 40 let později. Začal trpět nespavostí – usnout pro něj bylo po určitou dobu zkrátka nemožné. Byl unavený, náladový a podrážděný.
Osud mu jeho kousek z mládí prý zkrátka vrátil. Po čase se mu schopnost spát zase obnovila, ale dokáže od té doby za noc naspat jen pět nebo šest hodin. Je opravdu na vině jeho dávný experiment? Vědci se v této otázce rozcházejí.
Někteří poukazují na to, že dlouhodobé účinky extrémní spánkové deprivace jsou komplexní a mohou se projevit až po mnoha letech. Jiní argumentují, že nespavost je častým problémem v populaci a nemusí nutně souviset s jeho rekordem.
Jisté je, že experiment Randyho Gardnera zůstává fascinujícím milníkem ve výzkumu spánku a jeho vlivu na lidské tělo. Otevřel dveře k hlubšímu porozumění spánku a jeho nezbytnosti pro naše zdraví a fungování.