Renesance se obracela k člověku a snažila se, aby si svoji pozemskou existenci maximálně užil, v baroku je to přesně naopak. Všichni toužebně hledí k nebi a věří, že to nejlepší je čeká právě tam.
Duchovno se promítá i do architektury a důkazem se stává i český architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723). Stavitelská pravidla založená na hranatosti převrací naruby, přesto jeho díla ve stylu barokní gotiky určuje přísná symetrie.
Kouzla s geometrií ovšem nejsou tím jediným, co mistrně ovládá. Jeho stavbám dominuje duchovní symbolika a magie. Majestátní kupole jeho chrámů budí dojem, že pokračují přímo v nebi.
Italská inspirace
Santini-Aichel se narodil v rodině italského původu, která působí v Čechách a vlastní dům U tří hvězd na pražském Pohořelci. Ovšem jeho tělesné postižení (je částečně ochrnutý) mu nedovoluje následovat v práci svého otce a dědečka, vyhlášené kameníky.
Projevuje ale výtvarný talent, takže se vyučí malířem u Jeana Baptisty Matheyho (1630-1696). Taková kariéra je pro chlapce s tělesnou vadou schůdnější, nevyžaduje tak velkou fyzickou zdatnost.
Roku 1696 vyráží do Itálie, země svých předků na obvyklou tovaryšskou cestu, která se nakonec protáhne na dlouhé tři roky. Na studijní pouti chce načerpat inspiraci pro svoji práci, a to se mu také daří.
Nadchnou ho hlavně díla italského architekta Francesca Borrominiho (1599–1667), ze kterých doslova prýští dynamika. Podobná se později objeví i v jeho stavbách.
Další velkou osobností, s jehož tvorbou se setkává, je italský filozof a architekt Camille-Guarin Guarini (1624–1683). Ovlivní ho složitými půdorysy svých objektů.
Odvážný mladík dostává zelenou
Do prvních návrhů se Santini-Aichel pouští už v roce 1700. Mužem, který mu tehdy otevře dveře do světa movitých klientů, se stává zbraslavský opat Wolfgang Lochner.
Právě on mladíkovi svěří první projekt přestavby cisterciáckého konventu kláštera ve Zbraslavi a seznámí ho s dalšími opaty. Ti zanedlouho vytvoří skupinu jeho nejvýznamnějších zákazníků. Ve své tvorbě se řídí heslem:
„Zadání patří otcům, provedení umělci.“ Na počátku 18. století zažívají kláštery obrovský rozkvět a opati se je snaží zvelebovat. Mohou si to dovolit.
Křest ohněm si Jan Blažej odbude v letech 1702-1703. Tehdy mu dá Jindřich Snopek, opat cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory, velkou šanci dokázat, co umí.
Odvážný stavitel se podle jeho zadání pouští do přebudování zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. K ruce si bere i bratra, fyzicky zdatnějšího kameníka Františka Santiniho-Aichela (1680–1709).
Do vnitřních prostor Jan Blažej vkomponuje hned dvě točitá schodiště a se ctí se popasuje i s exteriérem. Dílo mu zajistí dobrou reklamu a rychle přicházejí nabídky na další práci.
