Sibiř si často představujeme jako nekonečnou zmrzlou pustinu, bažiny, ponuré paneláky a rozpadající se dřevěné domky, opředené pověstí o gulazích a nedobrovolném vyhnanství.

Tato obrovská oblast mezi pohořím Ural a východním pobřežím kontinentu však byla a stále je domovem mnoha etnik, o kterých víme ještě méně než o prvních obyvatelích Ameriky.

Před ruskou kolonizací v polovině 16. století zde žilo asi čtvrt milionu místních obyvatel, tvořících více než třicet etnických skupin, jejichž jazyky se mnohdy nepodobaly žádným jiným na světě.

Tyto národy se živily chovem sobů nebo lovem a většina z nich věřila, že svět kolem nich je živý – že hory a větry se hádají, zvířecí kůže spolu mohou rozmlouvat a Slunce jezdí po obloze se sobím spřežením.

Příběh o pastevkyni sobů a jejím talismanu, zaznamenaný dokumentaristou Martinem Ryšavým v Jakutské republice, je toho krásným příkladem.

Dmitrij Ivanov uchovával svůj dřevěný ptáček ponořený do medvědího tuku po celý život a věřil v jeho moc, která mu měla zajistit klidnou smrt.

Ruské dobývání Sibiře začalo v polovině 16. století po porážce tatarské říše. Rusy k východu hnala především touha po kožešinách sobolů, po kterých byla v Evropě obrovská poptávka.

Lov byl tak intenzivní a místní národy musely platit daně v zvířecích kůžích, že sobolů brzy významně ubylo. Kolonizátoři se Sibiřany někdy zacházeli mimořádně brutálně.

Některé skupiny, jako Itelmeni na Kamčatce a Čukčové na Čukotce, se s dobyvateli sváděly zuřivé boje a opakovaně povstávaly.

Čukčové Rusy dokonce několikrát porazili a daně carovi neplatili až do začátku 20. století, kdy se moci chopili bolševici, a dodnes si do určité míry zachovávají svou kulturu.

Větší zkázu než boje ale většině kmenů přinesly evropské nemoci, na které Sibiřané nebyli zvyklí, zejména epidemie neštovic.

V minulém století pak tradičním životům kmenů zamávali bolševici.

Snažili se sice zavádět civilizační výhody a poskytovat místním vzdělání, ale zároveň nutili kočovné pastevce k usedlé práci v kolchozech, zabavovali jim stáda a dávali děti na celý rok do internátů, kde jim zakazovali mluvit vlastním jazykem.

Děti pak v původním prostředí neuměly žít. Trnem v oku komunistům bylo také vnímání okolí jako živého a autorita šamanů. Zatímco carští kolonisté se snažili Sibiřany pokřesťanštit, bolševici šamany věznili, stříleli a vyhazovali z vrtulníků.

Na území kmenů pak komunisté stěhovali vyhnance z jiných částí Sovětského svazu s cílem, aby sibiřské národy svým stylem života splynuly s Rusy.

Dnes zde žije několik desítek etnik, i když členové těch původních tvoří dohromady sotva pět procent všech obyvatel. Těch početnějších – Jakutů a Tuvanů – je půl milionu, zatímco nejohroženější skupiny čítají několik stovek nebo i jen desítek osob.

Například ke kerecké národnosti se v roce 2021 hlásilo 23 lidí. Většina původních obyvatel žije dnes už ve městech, i když tam ne vždy mají dost práce a dobré vyhlídky.

Některé skupiny na venkově se dodnes věnují tradičním – a velmi tvrdým – způsobům obživy, nejčastěji chovu sobů. Mezi nejpočetnější pastevce sobů patří Něnci, kteří obývají severozápad Sibiře.

Žijí na pláních tak daleko na severu, že už tam nerostou stromy, a s velkými stády sobů se stěhují mezi letními a zimními pastvinami po trasách používaných odedávna. V tundře si kočovníci stále ještě staví čumy, stany pokryté sobími kožešinami.

Přetrvaly zde i šamanské zvyklosti, které si lidé předávali tajně za minulého režimu. Proběhlo tu i několik povstání proti zatýkání šamanů a kolektivizaci. Vojsko je sice potlačilo, ale život se tu tolik nezměnil, protože udržet soby na jednom místě nešlo.

Původní národy Sibiře se v současnosti potýkají s řadou vážných problémů. Jedním z největších je klimatická změna. Kvůli čím dál větším výkyvům se špatně předpovídá počasí, což má katastrofální dopad na pastevce sobů.

Před deseti lety v zimě napršelo a pak se tundra na něneckém poloostrově Jamal pokryla silnou ledovou krustou, přes kterou sobi nemohli vyhrabávat lišejník a ve velkém umírali. Se změnou klimatu mají potíže i Jakutové na Dálném východě.

Permafrost, věčně zmrzlá půda, začíná tát a mění celou zemi v obří bažinu. Řeky jsou na jaře čím dál mohutnější, rozčvachtané břehy se trhají a voda zaplavuje ornou půdu i pastviště.

Tající zem také odhaluje desítky tisíc let pohřbené mamutí kly, s nimiž se rozjel výnosný, i když ne vždy úplně legální, obchod, neboť je ve velkém nakupují Číňané.

Dalším vážným problémem je rozsáhlá těžba fosilních paliv. Ta se dotýká nejen Něnců a dalších pastevců, ale třeba i Šorů, žijících v Kemerovské oblasti v jižní části Sibiře, kde jsou velká ložiska uhlí.

Když těžařská společnost před jedenácti lety rozšiřovala povrchový důl, zbourala několik vesnic. S těmi, kdo si chtějí domovy zachovat, se ale nikdo nebaví.

V jedné ze vsí domy obyvatel, kteří se odmítli nechat vyplatit a odstěhovat, za podezřelých okolností shořely. Aktivistka Jana Tanagaševa, která si na to stěžovala, musela nakonec uprchnout ze země.

Těžaři podle ní vyhodili do vzduchu i místní posvátnou horu a v okolí už se kvůli zničené přírodě nedá rybařit ani sbírat lesní plody.

Jedním z větších sibiřských národů jsou Evenkové, jejichž jazyk dal světu slovo „šaman“. Na rozdíl od mnoha etnik, která jsou vázána na konkrétní oblast, žijí Evenkové po celé Sibiři.

Jejich domovinu pokrývá hustá tajga, takže i když tu lidé tradičně pásli soby, oproti severním kmenům měli menší stáda a soby spíš dojili a jezdili na nich. Maso získávali lovem lesních zvířat. Přítrž tomu učinila kolektivizace:

lidé se museli usídlit ve vesnicích a začali pít. Sobí farmy moc nefungovaly. Po pádu režimu se některé rodiny snažily ke starým praktikám vrátit.

Podle etnoložky Pavlíny Brzákové, která u Evenků trávila čas na přelomu tisíciletí, ale chovat soby už nikdo moc neumí, ve vesnicích není práce, v lesích není co lovit, střelivo i povolení jsou drahé a mladé lidi izolovaný život v odlehlé tajze ani neláká.

Po rozpadu Sovětského svazu si někteří Sibiřané znovu začali víc uvědomovat svůj původ. Mluvilo se dokonce o sibiřském „národním obrození“. Šamanismus se přestal zakazovat a například v Tuvě je druhým nejrozšířenějším náboženstvím.

Začátkem devadesátých let minulého století vznikla Ruská asociace původních národů severu, která měla zastupovat malá etnika. Přišlo ale nové utahování šroubů – v roce 2012 vláda organizaci zakázala fungovat a do čela dosadila méně kritické vedení.

Dnes se zdá, že se žádná zásadnější emancipace nekoná. Spíš než národní vědomí ale lidi ve většině oblastí Sibiře trápí nedostatek práce a peněz. I přes všechny překážky a útlaky si původní národy Sibiře dokázaly uchovat velkou část své identity a kultury.

Jejich boj za přežití v drsném prostředí a tváří v tvář moderním výzvám je připomínkou odolnosti lidského ducha a důležitosti zachování kulturní rozmanitosti světa.