Otázka, jak Olgoj chorchoj dokáže zabíjet své oběti, aniž by s nimi přišel do přímého kontaktu, je jedním z největších tajemství. Je to silný jed, elektrický výboj, nebo něco ještě záhadnějšího, jako například infrazvuk?

Čeští badatelé se snažili rozluštit tuto záhadu a odhalit podstatu tohoto obávaného tvora. Přečtěte si, jaké teorie se pojí s jeho smrtícími schopnostmi a co všechno Ivan Mackerle se svým týmem pro jeho odhalení udělali.

Nad zdánlivě nekonečnou mongolskou pouští Gobi kutálí vítr kamínky. Náhle se písek nadzvedne a vylézá z něj podivná asi metr dlouhá bytost. Její slizké tělo lze přirovnat k něčemu mezi krvavým střevem a přerostlým červem.

„Vrásčité, housenkovité tělo, které se ke mně plazilo, nemělo hlavu, nemělo oči (…), a než jsem stačil udělat první krok, netvor se vymrštil z písku a přilepil se mi na záda,“ vzpomíná na podivný noční zážitek známý český spisovatel, záhadolog a vedoucí tehdejší expedice do Mongolska Ivan Mackerle (1942–2013).

Z hororového snu se dobrodruh v červnu 2004 probouzí se strašnou bolestí na zádech. Na celém těle má podlitiny a pod lopatkami se mu objevuje velký podkožní krevní výron. Připomíná tvar obrovské pijavice, a jeho zdraví se ani další dny nelepší.

Tragické setkání v poušti

„Přiblížit se k Olgoji chorchojovi je údajně smrtelně nebezpečné,“ konstatuje Ivan Mackerle. Pokud zaútočí na člověka, ten má pouze velmi malou šanci atak přežít. K útoku nejčastěji dochází tehdy, pokud je tvor vyrušen a brání se.

„Geologové v Gobi uhrabávali ohniště železnou tyčí, a když ji pak jeden z nich zarazil vedle do písku, padl okamžitě mrtev k zemi,“ zní jedno z nashromážděných svědectví českého badatelského týmu.

Z písku pod zaraženou tyčí se totiž údajně vynořil „červí“ netvor. Používá snad olgoj na svou obranu silný elektrický výboj, podobně jako například úhoř elektrický?

Zabíjí jedem, nebo elektřinou?

Jak je možné, že olgoj dokáže zabíjet, aniž by došlo k jeho přímému kontaktu s obětí? Mongolští pastevci si většinou myslí, že zabíjí prudkým jedem. A možná oprávněně. Zasažení lidé totiž prý při útoku bestie cítí prudký bodavý náraz v určité části svého těla.

Pokud něco přijde s tímto jedem do styku, zežloutne a vypadá, jako by to bylo naleptáno kyselinou. Olgoj prý vystřikuje smrtící látku z přední části protáhlého těla. Ale nejde jen o spekulace?

Není totiž známo příliš jedů, které by zabíjely v řádu pouhých vteřin po kontaktu s pokožkou zasažených lidí, nebo s kůží zvířat. Ale přesto je možná v přírodě najdeme…

Další teorie

Některé druhy štírů a pavouků své oběti usmrcují bleskovým proděravěním jejich buněčných membrán. Následuje neskutečně rychlý vstup toxické smrtící látky do těla. Mezi „urychlovače“ jedu patří kyseliny.

V případě olgoje by to podle Mongolů mohla být kyselina křemičitá, získávaná z písku. Je záhada odhalena? Jenže to nesedí s vysvětlením ataků vedených červem-zabijákem na vzdálenost až šesti metrů.

„Mohl by to být ultrazvuk, nebo naopak infrazvuk,“ domnívá se český kryptozoolog a spisovatel Jaroslav Mareš (1937 – 2021).

Slyšeli jste o infrazvuku?

Zvuk o určité frekvenci narušuje autonomní funkce míchy a „protrhne“ vnitřní orgány. Dokáže také přivodit ochrnutí, šílenství a dokonce smrt. Nejde o nic výjimečného.

„Zoologové zjistili, že rovněž tygr těsně před útokem vyloudí infrazvuk, kterým svou oběť ochromí,“ uvádí Ivan Mackerle. Funguje to podobně i u olgoje?

První expedice sonduje terén

Olgoj se údajně vyskytuje zejména v jižní části Gobi, kam se za ním v létě roku 1990 vydává první výprava Ivana Mackerleho. Tedy záhy po pádu komunismu a uvolnění poměrů v Československu. Jak pátrání probíhá?

Členové výpravy se neúspěšně ptají „domorodců“, ale jejich mongolský řidič jim vysvětluje: „Bojí se, že už jen vyslovení jeho (olgojova) jména může přinést neštěstí!“ Přesto se nakonec najdou lidé, kteří jsou ochotni o netvorovi mluvit. Kde žije?

Údajně pod písečnými dunami jihogobijského regionu, nedaleko čínské hranice. Častěji se má vyskytovat v okolí pouštní rostliny gojo (Cynomorium songaricum), obsahující prudký jed.

„Nevyužívá olgoj chorchoj tuto rostlinu pro výrobu své smrtící látky?“ uvažuje kdysi Ivan Mackerle.

Inspirovali se Dunou!

Mackerle se inspiruje sci-fi románem Duna od amerického spisovatele Franka Herberta (1920–1986). V něm obyvatelé planety Arrakis lákají písečné červy ven z písku pomocí tlouků.

Podobně jako lidé na smyšlené planetě, čeští dobrodruzi buší do písku velkým dřevěným polenem. Červ však nevyleze. Bylo chvění příliš slabé, nebo se skrýval jinde? A mohl se olgojem inspirovat i samotný Herbert při psaní románu?

Při druhé výpravě do Mongolska v létě roku 1992 s sebou čeští dobrodruzi přivezou nálože, které záměrně umísťují do písku v Gobi. Čekají, zda se jim pomocí podzemního výbuchu nepodaří vypudit tvora z pískových chodeb, ale jejich snaha zůstává bohužel marná.

Nepomůže ani rogalo

Ve 21. století jsou pozorování olgoje vzácná a méně častá než kdysi. Při poslední Mackerleho výpravě za podivným živočichem v roce 2004 si cestovatelé pomohou vzdušným průzkumem.

Český letec a cestovatel Jiří Zítka (*1953) přelétává nad Gobi na rogalu, ale objevit tvora se mu nepodaří. Jde tedy jen o vymyšlený mýtus?

Každopádně neúnavný a cestovatel Ivan Mackerle olgoje proslaví po celém světě, když o výsledcích mongolských expedic jako první publikuje články v amerických a dalších zahraničních časopisech. Ať už je to s jeho existencí jakkoliv…