Když Bram Stoker v roce 1897 vydal svůj román o hraběti Draculovi, zrodil se mýtus o upírovi, který dodnes fascinuje svět. Jak se z rumunského knížete Vlada III. stal krvežíznivý hrabě? A co je na pověstech o Draculovi pravdy?

Žil skutečný hrabě Dracula? A opravdu pil lidem krev?

Když roku 1897 irský spisovatel Bram Stoker poprvé vydal svoji knihu o hraběti Draculovi, rozpoutal tím šílenství zvané vampyrismus. Hraběte vylíčil jako podivína žijícího osaměle na temném hradě Bran uprostřed Transylvánie v dnešním Rumunsku.

Chodil v černému, vyhýbal se slunci, spal v rakvi, a hlavně pil lidem krev – byl totiž upír. Kým byla tato postava inspirována?

Jako předlohu ke svému dílu si Stoker zvolil rumunského knížete Vlada III. Draculu (1431–asi 1477).

Ve skutečnosti toho o něm ale mnoho nevěděl. Svůj příběh postavil jen na legendách, které se skutečným Draculou měly jen pramálo společného.

Dnes je sice jméno Dracula synonymem pro upíra, ve skutečnosti k němu ale Vlad III. přišel úplně jinou cestou a i jeho význam byl jiný.

Víte, že

Draculův vzhled údajně inspiroval londýnský herec Henry Irving, v jehož divadle Bram Stoker působil coby osobní asistent, když svoji knihu psal.

Syn draka a ďábel v jednom

Nejprve se jím honosil jeho otec, valašský kníže Vlad II. Dracul (1390–1447). Jednalo se o přídomek s významem „drak“, jenž značil příslušnost k řádu draků, který založil uherský král Zikmund Lucemburský (1368–1437) pro vybrané šlechtice válčící s Turky.

Jeho syn Vlad III. později ve formě „Dracula“, což znamená „drakův syn“. Jeho krutost se následně promítla i do současné rumunštiny, kde slovo „dracul“ znamená „ďábel“.

Dracula zřejmě ronil krvavé slzy

Odborníci podrobili analýze papíry, na které Vlad III. psal své dopisy. Na jejich základě odhalili, že kníže zřejmě trpěl dědičnou ciliopatií, jež se projevuje mimo jiné potížemi s ledvinami, záněty dýchacího ústrojí a kůže.

Na jednom z dopisních papírů pak objevili peptidy, které se obvykle vyskytují v bílkovinách sítnice a slz. Vědci z italské University of Catania nález vysvětlují:

„Přinejmenším v posledních letech života trpěl Vlad III. zřejmě patologickým stavem, zvaným hemolakrie, jinými slovy mohl ronit slzy s příměsí krve.“

Stokerův román vytvořil obraz Draculy jako temného a nadpřirozeného tvora, který se stal ikonou populární kultury. Ačkoli Vlad III. nebyl upírem, jeho pověst krutého vládce poskytla základ pro literární mýtus, který přežil staletí.

Příběhy o vampyrech se rozšířily nejen díky Stokerovi, ale i díky tehdejší fascinaci okultismem a temnými legendami. Skutečný Vlad III. byl však mnohem složitější postavou, jehož život byl plný politických intrik a válek, nikoli nadpřirozených sil.

Mýtus o Draculovi, který vytvořil Bram Stoker, proměnil historického knížete Vlada III. v nesmrtelného upíra. I když skutečný Dracula nepil krev, jeho přezdívka a krutá pověst inspirovaly jedno z nejslavnějších děl hororové literatury.

Tento příběh ukazuje, jak se historie a fikce mohou prolnout a vytvořit legendu, která přežije staletí.