Je to tolik zlata, že muzeum musí pro vystavení těch nejhezčích kousků vyčlenit rovnou tři velké sály. Jsou tu šperky, posmrtné masky, sošky zvířat, pazourkové čepele, měděná dláta nebo kladiva, korálky, keramika, náramky ze skořápek měkkýšů i mušle samotné. A na počátku tohohle nálezu není nic jiného než obyčejný hlad.

„Máme málo konzerv, Raycho,“ směje se v roce 1972 stavbyvedoucí, když mladému bagristovi Raycho Marinovovi (*1950) ukazuje, kde bude potřeba vyhloubit základy pro nový konzervárenský závod.

„Musíme nakrmit hromadu lidí, tak hezky kopej.“ Z výfuku se vyvalí oblak černého dýmu a radlice se zaboří do země. Hromady hlíny a suti mění své místo, když se náhle mezi špínou a blátem cosi zaleskne. Marinov vyskočí z bagru a prohrabe hlínu.

Najde několik drobných zlatých předmětů. Protože nemá nic jiného po ruce, strčí je do krabice od bot. Až přijde čas, tak je doma očistí a prodá, třeba z toho něco kápne. Večer nalezené předměty očistí. Krásně se blýskají a Marinovovi blýská v očích mamon.

„Jestli je to poklad, měl bys to oznámit,“ hučí do něj večer v hospodě kamarád. „Co ty víš o dějinách? Třeba to je tisíc let staré!“

Dál do historie

Marinov přemýšlí a trvá několik dní, než se rozhodne k činu. Nakonec odolá vábení pokladu a nález odnese archeologům. Ti se po krátké chvilce zkoumání začnou vyptávat na místo nálezu. „Tam, co stavíme tu novou konzervárnu,“ hlásí mladý bagrista.

„Tak to se obávám, že Varna bude ještě nějakou dobu o hladu,“ zvedá vedoucí archeologického ústavu telefon. Během pár hodin jsou práce zastaveny a na místo dorazí místo dělníků archeologové.

Když se Marinov ptá, proč takové pozdvižení, dostane se mu šokující odpovědi: „To, co jsi našel, soudruhu, není staré tisíc let. Je to staré asi šest tisíc let. Něco takového jsme tu ještě neměli!“

Zlato, zlato, zlato…

Během následujících let je místo podrobně zkoumáno. Je nalezeno několik stovek hrobů z období chalkolitu, mladší doby kamenné. To z pokladu dělá vůbec nejstarší nález na světě.

Zároveň vědci nalézají i důkazy o sociální hierarchii lidé té doby, což naprosto mění dosavadní znalosti. Ukazuje se, že nejde o nějakou bezvýznamnou kutluru, ale že v pravěké Varně existuje velmi vyspělá a rozvinutá civilizace.

Žádné starší nálezy dokazující, že by lidé uměli obrábět kovy, neexistují, ani třeba v Egyptě nebo Mezopotámii! Nakonec je to víc než tři tisíce předmětů nedozírné ceny o váze asi šesti kilogramů. „A co z toho budu mít já?“ ptá se Marinov.

Odměna a trest

Nakonec získá odpovídající odměnu. „Dostal jsem pětikilo,“ chlubí se pak v hospodě. Je to jako několik měsíčních platů. Ale rozhovor od vedlejšího stolu poslouchá někdo, koho v jejich hospodě předtím neviděli.

Marinov si následujících dnů všimne, že mu za patami pořád někdo slídí. Tajná služba. Sledování trvá několik měsíců a má za cíl zjistit, jestli si z pokladu bagrista něco nenechal. Ale světe div se, Marinov je víc než poctivý a svědomí má čisté.

A jako každý správný příběh má i tenhle svůj opravdický konec. „Nález tohohle pokladu mi změnil život,“ svěřuje se o mnoho let později při zahájení výstavy v Bruselu. „Začal jsem se zajímat o historii a díky tomu můj syn vystudoval archeologii. To je mnohem lepší život a kariéra než být pouhým bagristou!“