Horory nebo napínavé knihy v nás vzbuzují příjemný pocit strachu, pokud jsme v bezpečí domova. Ale co když i tam najednou máme dojem, že nejsme sami?

Anebo když nás na ulici přepadne pocit, že se na nás někdo upřeně dívá a po rozhlédnutí kolem zjistíme, že to tak není? Nebojte se, je to dost běžná věc!

Sedíte o samotě ve svém křesle a najednou vás přepadne vtíravý pocit, že je ve vaší blízkosti někdo, kdo vás nespouští z očí. I když víte, že je to nesmysl, přece jenom se rozhlédnete kolem anebo otevřete i dveře skříně.

Přestože nikde nikdo není, nepříjemného dojmu se nezbavíte. Co za ním stojí? Může to být řada příčin, od emocí z napínavého filmu nebo knihy přes pozůstatky evoluce až po vážné duševní onemocnění.

Kdo je tam?!

Není tedy třeba hned myslet na paranoiu, přestože i ta je na seznamu možností. Tento pocit často zažívají lidé, kteří si přečtou například knihu o pronásledování nebo shlédnou film o únosu.

Takový prožitek nebezpečných situací, i když ne na vlastní kůži, přispívá k tomu, že lidská mysl začne vnímat i bezpečné okolí jako potenciálně ohrožující, a tak navodí dojem, že nás někdo sleduje. Stává se to rovněž lidem, kteří prošli traumatickými událostmi.

Jde o takzvanou hypervigilanci neboli zvýšenou ostražitost. Můžeme si ji představit jako stav permanentní pohotovosti, kdy jsou tělo a mysl neustále připraveny na obrannou reakci, i když hrozba není reálná. Tedy jako kdybychom neustále hledali kolem sebe něco, co by nás mohlo ohrozit.

Bojuj nebo uteč…

Má to i evoluční původ. U našich předků bylo klíčové včasné rozpoznání predátorů nebo jiných nebezpečí. Pokud totiž něco sledovalo dávné lidi, s největší pravděpodobností to tenkrát znamenalo hrozbu.

Ti, kteří byli schopní ji vnímat a reagovat, měli větší šanci na přežití a tím i předání svých genů.

Velkou roli v celém tomto procesu hraje i periferní vidění, které je sice méně detailní než centrální vidění, ale je velmi citlivé na pohyb a změny v okolním prostředí.

Pokud tedy zahlédneme „koutkem oka“ například vlající záclonu nebo stín, mozek může signál z periferního vidění vyhodnotit jako potenciální hrozbu. A tak i když si často ani neuvědomíme, že jsme něco podobného zahlédli, zažíváme nepříjemný pocit.

Ten se může zvýšit při nedostatku světla nebo v neznámém prostředí, protože mozek se snaží interpretovat nedostatečné vizuální informace.

Pozůstatek evoluce

Pokud zhodnotí situaci jako možné ohrožení, spustí sérii tělesných reakcí na potenciální hrozby, které mohou vést k pocitům, že nás někdo pozoruje nebo že je v našem okolí něco, co vyžaduje pozornost.

Někteří odborníci se také domnívají, že podobný dojem může s vývojem lidstva souviset i jinak a že mohl pomáhat při sociálních interakcích. V lidských společnostech dávných dob, stejně jako dnes, je totiž důležité si všímat toho, jak jedince vnímají ostatní.

Pocit „sledování“ mohl našim předkům pomoci lépe chápat sociální signály a udržovat harmonii v komunitě. Ale i když ve většině případů jde dnes o relativně neškodnou věc, někdy se skutečně může jednat o zdravotní problém. Kdy je dobré zpozornět?

„Pokud se někdo cítí sledovaný neustále i přes důkazy, že nebezpečí nehrozí a děje se to dlouhodobě,“ vysvětlují odborníci s tím, že v podobném případě se vyplatí konzultace s lékařem.