To, že ženy mohou volit, dnes považujeme za samozřejmost. Vždy tomu tak ale nebylo. A doba, kdy volit nemohly, neskočila zase tak dávno. Vždyť třeba Portugalsko umožnilo ženám volit teprve v roce 1974. Pojďme se podívat na cestu žen k jejich volebnímu právu.

Byla dlouhá a trnitá, ale na jejím konci se ženy po celém světě konečně dočkaly rovnosti a spravedlnosti.

Jsou 40. léta 19. století a ženy ve Spojených státech amerických touží po větší kontrole svých životů. Dosud jsou totiž ve velké míře podřízeny mužům, a to i tady – v nejdemokratičtější zemi světa.

Ženy tu nemohou dědit majetek, podepisovat smlouvy, mají omezené pracovní možnosti a také – nemají právo volit ve volbách. Do popředí snah o zrovnoprávnění žen se dostává feministka a bojovnice za ženská práva Elizabeth Cady Stantonová.

Snahy Stantonové a jejích spolubojovnic vrcholí v roce 1848 na první konferenci o právech žen, která se koná ve městě Seneca Falls. Stantonová tu zformuluje tzv.

Declaration of Sentiments, první manifest žádající volební právo pro ženy, který podepsalo 68 žen a 32 mužů. Boj za volební právo žen právě začíná.

Ženská práva v patriarchální společnosti

Po celá staletí byla ženská práva ve světě daleko za těmi mužskými. Ačkoliv historie zná řadu velkých ženských osobností, společnost byla od svých počátků patriarchální – život ve společnosti byl v rukou mužů.

Ti utvářeli politiku, rozhodovali o důležitých věcech, podřizovali ženy svému pohledu na svět. Až v 19. století začala ve větší míře vznikat hnutí, jejichž cílem bylo tuto nerovnost a nespravedlnost napravit.

Boj za volební práva žen se stal symbolem rodícího se feminismu a zásadním impulzem změny společnosti, která do určité míry trvá dodnes. Tento boj byl však často plný výsměchu, ústrk, protestů a útlaku ze strany oficiálních orgánů. O to obdivuhodnější je, že ženy ve svém boji vytrvaly.

Sufražetky: „Nechte nás volit!“

Vedle USA probíhaly zásadní boje o volební práva žen především ve Velké Británii. Zde se do čela těchto bojů postavily sufražetky.

Toto označení nesly radikální feministické bojovnice za politická práva žen, zejména za právo volit ve volbách (suffrage v angličtině znamená volební právo).

V roce 1903 založila ve Velké Británii Emmeline Pankhurstová Ženskou sociální a politickou unii, která se stala nejvýznamnějším spolkem bojujícím za ženská práva.

Už od roku 1879 vydávaly britské feministky časopis The Woman’s Suffrage (v překladu Ženské volební právo).

Vězení, hladovky i žhářství

Sufražetky ve svém boji za volební právo využívaly často velmi drsných způsobů. Zejména Emmeline Pankhurstová a její dcera Christabel se v politickém boji nevyhýbaly ani útokům na majetek, rušení volebních schůzí nebo hlučným demonstracím.

Poté, co parlament odmítl přijmout příslušný zákon, sáhly sufražetky k ještě tvrdšímu nátlaku na poslance. Přerušovaly parlamentní debaty, uvězněné ženy držely hladovku.

Po určité době hladovění je úřady raději z vězení propustily, aby hladem nezemřely a nestaly se mučednicemi. Později je však dozorci ve vězení krmili násilím. Jindy sufražetky ničily poštu, přestřihávaly telefonní dráty a po ulicích kreslily nejrůznější hesla.

Oblíbily si však i žhářství, a kromě kostelů nebo divadel podpálily dokonce dům poslance Davida Lloyda George, který byl přitom zastáncem volebního práva žen (a později, když se stal premiérem, bylo volební právo žen prosazeno).

Tragická smrt na dostizích

Dne 4. června 1913 se uskutečnily dostihy Epsom Derby, kterým se někdy přezdívá také „Derby sufražetky“, a to proto, že závody koní zastínil čin feministky Emily Davisonové.

Při závodě, kterého se účastnilo na půl milionu lidí včetně krále a královny, se do dráhy v cílové rovince vrhla Davisonová a snažila se zachytit otěže koně krále Jiřího V. Kůň ji však srazil, Davisonová byla vážně zraněna a o čtyři dny později v nemocnici zemřela.

Davisonová byla aktivní členkou Ženské sociální a politické unie a po celý svůj život vedla kampaň za volební právo pro ženy ve Velké Británii. WSPU ji po smrti popsala jako mučednici, která byla ochotná položit život za své ideály.

Noviny Sufražetka uctily její smrt speciálním číslem, na jehož obálce byla Davisonová zobrazena jako anděl se zdviženýma rukama, stojící před zábradlím dostihové dráhy.

Vítězství nejen na frontě

Po vypuknutí 1. světové války ženské protesty ustaly, Ženská sociální a politická unie se rozhodla podpořit celonárodní válečné úsilí a syny vlasti na bojištích.

Když válka skončila, ženy ve Velké Británii mohly slavit nejen konec války a vítězství své země, ale také to, že jim konečně bylo umožněno volit.

V roce 1918 tu bylo ženám starším 30 let přiznáno v závislosti na vzdělání a majetku volební právo (věková hranice měla snížit převahu žen ve voličstvu, způsobenou vysokými ztrátami mužů na frontách).

V roce 1928 pak bylo volební právo přiznáno ženám starším 21 let. V roce 2018, ke 100. výročí, kdy první ženy získaly ve Velké Británii volební právo, byla ve městě Carlisle v hrabství Northumberland odhalena socha Emily Davisonové.

Kde mohly ženy volit jako první?

Navzdory silnému hnutí za volební právo žen nebyla Velká Británie první zemí, která dala ženám hlasovací právo. Přesto byl boj britských sufražetek velmi významný – upozorňoval na toto téma v zemích po celém světě a inspiroval tamní hnutí žen.

Poprvé ženy získaly právo volit ve volbách na národní úrovni na Novém Zélandu už v roce 1893 (nesměly však kandidovat).

Ještě předtím zavedl volební právo žen americký stát Wyoming, a to v roce 1869. Ale až od roku 1920 mohly hlasovat v celých USA všechny ženy nad 21 let.

První evropský stát, který poskytl ženám hlasovací právo, bylo v roce 1906 Finsko, následovalo ho v roce 1913 Norsko.