Velká francouzská revoluce byla jedním z nejvýznamnějších politických a sociálních převratů v dějinách. Svržení monarchie a poprava krále Ludvíka XVI. znamenaly konec starého režimu a přinesly nové ideály svobody, rovnosti a bratrství.

Jaké události vedly k tak radikální změně? A jaký byl osud těch, kteří revoluci řídili?

Tak jako tvář amerického kontinentu změnil boj za nezávislost, tvář Evropy změnila Velká francouzská revoluce, která vedla ke svržení monarchie.

V 70. letech 18. století se začaly ve francouzské společnosti ozývat hlasy, které odsuzovaly starý režim s jeho privilegovanými stavy, rozmařilostí dvora a bídou nejnižších vrstev. Sociální neklid donutil krále Ludvíka XVI. svolat generální stavy.

Zástupci třetího stavu však odmítli zasedat odděleně od privilegovaných vrstev a 17. června 1789 se prohlásili za Národní shromáždění. O měsíc později zaútočil rozvášněný dav na pařížskou Bastilu, symbol královské moci.

Národní shromáždění odstranilo feudální systém a schválilo Deklaraci lidských a občanských práv. Král s rodinou se pokusil uprchnout za hranice, byl ale odhalen a dopraven do Paříže, kde byl uvězněn.

Další zlom přineslo vypuknutí války proti Francii v roce 1792. K Rakousku a Prusku se připojila Velká Británie, Nizozemí a Španělsko a vytvořily protifrancouzskou koalici.

Za této situace se revolucionáři rozhodli nejprve zúčtovat s nepřáteli ve vlastních řadách. Byla nastolena vláda teroru a 21. ledna 1793 byl král Ludvík XVI. popraven.

V létě 1794 byl popraven i francouzský revolucionář Maxmilien Robespierre, který královu popravu prosadil a byl vůdčí postavou velkého teroru. Poté se situace konečně začala uklidňovat. Roku 1795 se vlády chopilo tzv. Direktorium.

Převrat z listopadu 1799 vedený Napoleonem Bonapartem ukončil vládu direktorů a ustavil konzulát.

Když se zamyslíme nad osudem Ludvíka XVI., nemůžeme si nevšimnout, jak křehké jsou lidské osudy a jak rychle se mohou změnit. Z mocného krále se stal vězeň a nakonec oběť revoluce, kterou sám podcenil.

Jeho příběh je varováním pro všechny vládce, aby naslouchali hlasu svého lidu a nepodceňovali sílu revolučních myšlenek.

Dobyvatel Napoleon a jeho válečná tažení

Velký francouzský vojevůdce Napoleon Bonaparte podnikl první velké tažení do severní Itálie, kde v roce 1796 několikrát zvítězil nad Rakušany. Velká Británie se obávala hrozící Napoleonovy vlády nad kontinentální Evropou, a proto se vydala do války s Francií.

Roku 1805 britský admirál Nelson zničil spojené francouzské a španělské loďstvo v bitvě u Trafalgaru. V témže roce Napoleon přesměroval svou grande armée (velkou armádu) proti Rakousku.

To se společně se Švédskem a Ruskem připojilo k Velké Británii, a vznikla tak protifrancouzská koalice.

Napoleon roku 1805 porazil rakouského a ruského císaře ve slavné bitvě u Slavkova. Roku 1812 Napoleon obsadil Moskvu. Vojska ruského císaře Alexandra I. však namísto žádosti o příměří ustoupila dále do ruského vnitrozemí a žháři město zapálili.

Napoleonova armáda tak musela odtáhnout z Moskvy v kruté zimě, která připravila o život téměř půl milionu mužů. Po drtivé porážce u Lipska v následujícím roce Napoleon odstoupil a byl vykázán na ostrov Elba.

Po roce se vrátil do Francie, kde byl však v roce 1815 definitivně poražen v bitvě u Watterloo.