Morové rány dopadaly na Evropu po celá staletí. Ta první, ve 14. století, ji ochromila naprosto celou.

O morových ranách se zmiňují už antické prameny, nicméně v té době nemuselo jít konkrétně o mor (tedy nemoc způsobenou bakterií Yersinia pestis), ale například epidemii neštovic a dalších nemocí.

Za první historicky doloženou epidemii lze považovat tzv. justiniánský mor, přičemž svůj název tato vlna získala od Justiniána I., který právě vládl.

Hrůza vypukla v roce 541 v Konstantinopoli, která byla největším evropským městem a nemoc se sem dostala asi z Egypta nebo Etiopie – tedy ze zemí, odkud se dováželo obilí. Umíralo až 5000 lidí denně a chybělo málo, aby vymřela celá polovina obyvatel.

Kvůli agresi tohoto onemocnění nezůstalo jen u jednoho města, mor zachvátil celou Byzantskou říši, přičemž nepřežila asi čtvrtina společnosti.

Morová lež?

V roce 1016 měla v Praze proběhnout morová epidemie takové síly, že během osmi měsíců zemřelo devět desetin obyvatel. Jenže… psal o ní pouze kronikář Václav Hájek z Libočan, a to navíc až v 16. století.

Jiné zmínky o katastrofě, než je ta v jeho kronice, se, alespoň dosud, nenašly. A protože u jiných míst autorova díla bylo prokázáno, že si značně vymýšlel, i v tomto případě je to pravděpodobné…

Zato o vlně moru, která proběhla ve 14. století, víme s jistotou. Jenom v letech 1347–1350 zemřela na mor asi třetina obyvatel Evropy!

Z Asie do Evropy

Klaus Bergholt v knize Černá smrt za pravděpodobné ohnisko moru považuje středoasijskou oblast kolem jezera Balchaš. Ve 30. letech 14. století se odtud dostal do Číny a později po Hedvábné stezce do Evropy.

Šíření moru nahrávalo cestování za obchodem, setkávání se v rámci politických a kulturních vztahů i válečné střety, při nichž se z místa na místo přesouvaly velké počty lidí.

Evropští námořníci byli už v první polovině 40. let nervózní z nemoci, která se šířila Asií. Lidé tam na ni umírali v obrovském množství, a tak bylo vlastně jen otázkou času, kdy se některá posádka nakazí a odveze mor do další země. A právě to se také stávalo.

Do přístavů připlouvaly lodě plné nemocných a umírajících lidí. Jakmile se pak dostali na pevninu, mor se roznášel na obyvatele města.

V roce 1347 už nemoc sužovala Konstantinopol, Krétu, Řecko a sicilské město Messina, odkud se šířila dál. Decimovala také Itálii, a i když ji Alpy trochu zbrzdily, v roce 1349 si krutou daň vybírala už i v mnoha zemích na jejich druhé straně.

První epidemie si vyžádala 25 milionů Evropanů, tedy asi třetinu celé společnosti tohoto kontinentu. Není proto divu, že se nemoci začalo říkat černá smrt.

 

Hledání viníka

Jak už to bohužel ve vypjatých dobách bývá, lidé potřebovali najít viníka. K tomu se rozmohl náboženský fanatismus a závist, a tak je skoro jasné, že v této kombinaci mohlo být ukázáno jen na jedinou menšinu v okolí, a to na Židy.

Křesťané nechápali jejich zvyky, záviděli jim často lepší finanční zázemí, považovali je za odlišné, a navíc krajně podezřelé.

Mor se totiž mezi nimi šířil pomaleji, což bylo dáno hlavně lepšími hygienickými návyky, k nimž měli i náboženský motiv, a odloučením od zbytku obyvatel v uzavřených židovských ghettech.

Situace zašla tak daleko, až kolovaly pomluvy o praktikování černé magie a házení jedu do studní křesťanů. Začalo docházet k násilí i vraždám Židů včetně upalování bez rozdílu věku nebo pohlaví.

Mučením byli Židé nejednou donuceni „přiznat se“ k celosvětovému židovskému spiknutí, nebo právě již zmiňovanému otrávení pitné vody. Vedení některých měst se snažily vysvětlovat, že toto nařčení je nesmyslné, bohužel dost marně.

Papež Klement VI. 6. července 1348 vydal bulu pro ochranu Židů v Avignonu a okolí a také někteří duchovní se menšiny zastávali – jiní ovšem naopak lid proti Židům záměrně poštvávali.