Je brzké nedělní ráno, od země se zvedá mlha a vzduch páchne krví. Ta vůně se nedá s ničím zaměnit. A kdo by pochyboval, slyší sténání. U dveří do kostela v dnešní Staré Boleslavi leží v tratolišti muž. Kníže. Ten, který překáží svému bratru v nároku na trůn.

Pro knížete je takový skon vlastně přirozenou smrtí, ale tentokrát je něco jinak…

Příběh knížete Václava (asi 907–365) je jedním ze základních kamenů českých dějin. Václav se zde ukazuje jako vzdělaný panovník, díky jehož práci se české knížectví přiklonilo k západu a zejména křesťanství.

Podaří se mu podstatnou část rozdrobené země spojit do jednoho celku, a aby toho nebylo málo, zakládá Pražský hrad. Mnohem důležitější je ale jeho „druhý život“¨.

Dalo by se říci, že teprve poté, co ozbrojenci na rozkaz jeho Boleslava I. (asi 915–1972) dokonají své dílo, přichází okamžik, který Václava zapíše do dějin. Jeho dědictví totiž žije dál a najednou se mluví o zázracích, které během života vykonal.

Během desátého století se z knížete stává patron českých zemí, ochránce knížectví a posléze celého království. Jenže – jaký je jeho skutečný příběh?

Písemných pramenů z dané doby je velmi, velmi poskrovnu a prakticky skoro všechno, co o této době víme, čerpáme z církevních legend.

Crescende fide

Církevní legendy jsou zvláštní žánr. Mají v sobě neskutečně mnoho pravdy a neskutečně mnoho věcí, kde o pravdě můžeme polemizovat.

Přesto na jejich základě můžeme historii zdárně rekonstruovat, alespoň v některých ohledech a z těchto střípků následně sestavit celý obraz dějin – zejména proto, že skutečných historických záznamů o dané době je tak málo, že jejich přesná citace by se bez problémů vešla do jednoho odstavce.

Těch svatováclavských legend je hned několik a první nám známá z desátého století začíná slovy „Crescende fide.“ Tedy v překladu „Za vzrůstu křesťanské víry v oněch dnech…“

Kolik legend, tolik Václavů

Kromě Crescende fide máme i další legendy, takzvanou Gumpoldovu, první a druhá staroslověnská legenda a některé další. Nejpodrobnější a nejlépe napsanou je pak zřejmě legenda tzv. Kristiána.

Historici se dlouho přou o to, zda jde o dílo autentické, nebo o pozdější falzum z dvanáctého až čtrnáctého století.

Do světa starých příběhů totiž vstupuje i dobová politika – jedním z důvodů, proč je kult svatého Václava pěstován, je i snaha o zřízení arcibiskupství a snaha získat další výhody v rámci křesťanského světa. Ale nejnovější výzkumy dávají Kristiánovi za pravdu.

Je to učiněná detektivní práce. Zkoumáním jednotlivých částí a srovnáváním s jinými literárními díly té doby, s porovnáváním kronikářských zápisů, vzniká propojená síť jednotlivých verzí Václavova příběhu.

Ukazuje se, že kdesi v propasti času se ztrácí nedochovaná legenda, nazývaná jako Legenda X, kterou nejspíš sepisuje někdo, kdo činy knížete zažil na vlastní kůži.

Z ní postupně čerpají další autoři, kteří se ovlivňují navzájem, opisují od sebe a s tím, co je správně, kopírují i chyby.

Chybějící patron?

Nedostatek pramenů a jejich složitá datace vede i k různým pochybnostem. Podle některých výzkumů je možné, že Václav je bratrem mladším a Boleslav starším – a v takovém světle je Václavův vstup na trůn věcí přinejmenším podivnou.

Analýza dobových pramenů pak vede některé historiky k myšlence, že si církevní autoři Václava vymysleli, aby obhájili vznik pražského biskupství, a že ve skutečnosti nešlo o bratry, ale jen o jednoho muže.

Ale kdo ví, jak to bylo, nicméně pokud Čechy charakterizujeme jako sebeironické smějící se bestie, pak neexistující patron českých zemí vlastně není až tak nepředstavitelná věc.