Když v roce 1853 František Josef čelí atentátu je zraněn, matku to vyděsí. Zranění je vážnější, než se zdá na první pohled. Musí syna oženit, aby monarchie měla následníka. Co kdyby zemřel?
Arcivévodkyně Žofie Frederika Bavorská (1805–1872) napíše proto v červnu 1853 sestře Ludovice Bavorské (1808–1902). Pozve i s jejími dvěma dcerami do Bad Ischlu.
Mají společně oslavit synovy 23. narozeniny, a přitom kout sňatkové pikle. Žofie ovšem považuje za správnou kandidátku na císařskou manželku Helenu Bavorskou (1834–1890), přezdívanou Nené.
Ta je připravená splnit úkol, který na ni kladou a stát se vzornou chotí panovníka.
Když uvidí svého vyvoleného budoucího rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. (1830–1916) tváří v tvář, trémou téměř nepromluví ani slovo a z plánu není nic. Prim teď hraje její mladší sestra.
Nené má smůlu
Nené sklízí neúspěch, zato Alžběta Bavorská (1837–1898), zvaná Sissi, je úplně přirozená a nic ji nezaskočí. Následníka trůnu doslova očaruje.
Jak uvádí současný rakouský historik Friedrich Weissensteiner: „Císař jednoho z nejmocnějších panovnických rodů Evropy se zamiloval jako školák do líbezné tvářičky z blízkého bavorského příbuzenstva.“ Svoji matku tím rozhodně nepotěší.
Mnohem raději by po jeho boku viděla rozvážnou a klidnou Helenu. František se svými city netají ani před matkou: „Jak sladká je ta Sissi, je svěží jako pukající mandle, a jaký nádherný věnec vlasů vroubí její obličej.
Jaké má milé, něžné oči a rty jako jahůdky!“ Žofie brzy pochopí, že vnutit synovi Nené je marné. Nakonec souhlasí.
Odcizená manželka
V dubnu 1854 jim ve vídeňském kostele svatého Augustina zazní svatební zvony. Novomanželské štěstí ale dlouho netrvá. Pro svobodomyslnou a nespoutanou Sissi je sešněrované prostředí vídeňského dvora sužující.
„Probudila jsem se v žaláři a mé ruce jsou spoutány okovy. Moje touha je stále silnější – a svoboda ode mne odvrátila svou tvář…“ zapíše si do deníku už čtrnáct dní po sňatku. Tchyně z ní chce vychovat reprezentativní manželku.
„Byla jsem zcela vydána napospas této zlé ženě. Všechno, co jsem dělala, bylo špatně,“ stýská si Sissi později.
Po porodech jejich čtyř dětí Žofie (1855–1857), Gisely (1856–1932), Rudolfa (1858–1889) a Marie Valérie (1868–1924) stále častěji volí výmluvy, aby s ním nemusela trávit čas.
Odcizují se, Sissi hodně cestuje, tráví spoustu času v sedle koně. Do ložnice už svého chotě pustí jenom výjimečně. „Císař za ní chodil třeba i deset dní zbytečně. Jak trapně se musel cítit před služebnictvem, to si lze snadno představit.
Já jsem mnohdy pána ze srdce litoval,“ vzpomíná císařův osobní komorník Eugen Ketterl.