Cestování a poznávání nových světů lákalo lidi odnepaměti. Zatímco chudší vrstvy musely obvykle po svých, v lepším případě na koni, ty bohatší na tom byly mnohem lépe. Pro boháče totiž vždycky existovaly možnosti, jak si cestu zpříjemnit…

Ulicemi starověkých měst se bohatí obyvatelé nechávali přepravovat na nosítkách, nesených otroky. K prvním případům cestování na dlouhé vzdálenosti docházelo na území dnešního Egypta a Iráku.

V Egyptě sloužil pro obchod a dopravu Nil, své dřevěné bárky však měli i bohatí měšťané, kteří v nich cestovali mezi městy.

V Mezopotámii rovněž vzkvétalo cestování po řekách Eufratu a Tigridu, bylo však doplněno dálkovým cestováním po pevné zemi ve vozidlech, připomínajících vozy tažené voly.

Na lodi s vlastní matrací

Starověcí Řekové upřednostňovali cestování po moři, síť silnic v zemi byla špatně rozvinutá kvůli roztříštěnosti řecké společnosti a nákladnosti jejich budování v hornatém terénu. Nejlepší spojnice byly mezi velkými městy.

Bohatí Řekové nejčastěji cestovali z důvodu návštěvy náboženských míst, olympijských her nebo ze zdravotních důvodů. Římané se věnovali i turistice, rádi navštěvovali Egypt, Řecko či Kampánii.

V Římské říši neexistovaly osobní lodě, ale lidé mohli cestovat na těch obchodních, po dohodě s kapitánem. Museli si však s sebou vézt vlastní jídlo i matraci.

Limuzína pro bohaté Římany

Populární však bylo i cestování po pevnině, neboť v Římě byla kvůli pohybům armády rozvinutá síť silnic, byť některé části byly z finančních důvodů ve špatném stavu. Řada bohatých měšťanů vlastnila vily za městem, kam se nechávali nosit na nosítkách.

Na delší vzdálenosti využívali takzvané carpentum, limuzínu pro majetné. Šlo o dřevěný kočár, tažený koňmi. Měl čtyři kola a klenutou dřevěnou střechu, uvnitř byla pohodlná sedadla. Vůz měl i odpružení, aby cesta v něm byla příjemná. Na silnicích byly přepřahací stanice a řada hostinců.

Víte, že

Chudí Římané se museli spokojit s raedou, což byl předchůdce autobusu. Měl čtyři hlučná železná kola a mnoho dřevěných lavic pro pasažéry, většinou nebyl krytý a táhli ho mezci.

Poutník v nosítkách

Po zániku Římské říše nebyly silnice udržovány a proměnily se v rozbahněné a děravé cesty. Ve středověku cestovala většina lidí pěšky, ti bohatší na koni nebo na oslovi. S šířením křesťanství se začalo rozvíjet i poutnictví.

Lidé navštěvovali svatá místa, proslulé katedrály a místa zázraků. Bohatí využívali k přepravě nosítka nesená koňmi, z nichž se později vyvinuly kočáry. Když mohli, platili náhradníkům, aby za ně podnikli daleké pouti.

Kočár jako doklad zámožnosti

První jednoduché kočáry se objevily na počátku 13. století pro potřeby královského dvora a jezdily jimi hlavně ženy. Ve většině případů se jednalo o uzavřené čtyřkolové osobní vozidlo, tažené dvěma nebo více koňmi a řízené kočím, posazeným na kozlíku.

Po stranách mělo dveře pro snadné nastupování a vystupování. Luxusnost jeho provedení svědčila o zámožnosti jeho vlastníka. Od konce 19. století je pak postupně začaly vytlačovat motorové vozy.

Zajímavost

Český král Ladislav Pohrobek vypravil roku 1457 pozlacené a zdobné kočáry k francouzskému dvoru, když žádal o ruku princezny Magdaleny.

Zámořské objevy

V době vrcholného středověku neprovozovaly evropské země mořeplavbu do vzdálených zemí, byla příliš nákladná a neměly na to ani dostatečné technické vybavení. Ke geografickým objevům docházelo výhradně po souši v souvislosti s křížovými výpravami.

Až na sklonku středověku začaly dálkovou mořeplavbu podporovat Španělsko a Portugalsko, což s sebou neslo konstrukci lodí, zvaných karavely. Na své cestě do Nového světa je použil i Kryštof Kolumbus.

Lodí do Svaté země

Bohatí měšťané se na těchto lodích přepravovali při poutích do Svaté země a Jaffy. Například William Way, poutník 15. století, vydal knihu s doporučeními, jak na tato místa cestovat lodí z Benátek.

Radil uzavřít smlouvu na přepravu s kapitánem před svědky, vzít si s sebou dostatek vlastního jídla, svíček i léků proti průjmu a vybírat si místo na vyšších palubách, protože podpalubí bylo přecpané a zapáchalo.

Hustá železniční síť

Dalším zlomem v pozemní dopravě byl rozvoj železnice poté, kdy první veřejná železnice zahájila provoz v roce 1825 ze Stocktonu do Darlingtonu v Anglii.

V průběhu 19. století vytvořila hustou dopravní síť, která významně zkrátila dobu cestování v Evropě a Severní Americe. Působila jako katalyzátor průmyslové revoluce, ukázala se být i strategickou výhodou v době války.

Symbolem luxusu na železnici se stal Orient Express, vlak jezdící na trati mezi Paříží a Konstantinopolí, potažmo Istanbulem. První souprava vyjela dne 5. června 1883.