„Je to malý krok pro člověka, ale velký pro lidstvo.“ Tuto slavnou větu vyslovil 20. července 1969 americký pilot a astronaut Neil Armstrong ihned poté, co se jeho bota zabořila měsíčního prachu.
Lidstvo v ten okamžiku dokázalo své schopnosti a odhodlání, když se poprvé dotklo jiného vesmírného tělesa než mateřské planety. Dodnes však řada lidí přes veškeré důkazy věří, že cesta na Měsíc byla zinscenovaná.
Jedna z nejpopulárnějších konspiračních teorií, týkající se této události, tvrdí, že záběry údajného přistání na Měsíci zrežíroval v hollywoodských ateliérech režisér Stanley Kubrick.
Ten v roce 1968 natočil snímek 2001: Vesmírná odysea, na který NASA měla přispět vysokou částkou.
Kubrick se pak měl revanšovat tím, že zinscenuje přistání amerických astronautů na Měsíci, čímž měly USA oblafnout celý svět. Internetem dokonce běhá přepis údajného rozhovoru s Kubrickem, kde režisér má všechno přiznat. U tohoto rozhovoru samozřejmě chybí zdroj či důvěryhodný odkaz.
Lidé věřící v podobné konspirační teorie a přivírající oči před důkazy jsou do značné míry srovnatelní s náboženskými fundamentalisty.
Přídech komiky má pak případné setkání takových lidí s jinými konspirátory, kteří pro změnu tvrdí, že ilumináti či jiné tajné spolky si staví své tajné základny právě na Měsíci.
Pojďme se podívat na pět mýtů, které v souvislosti s přistáním na Měsíci stále kolují…
Mýtus č. 1
PŘIVEZENÉ MĚSÍČNÍ VZORKY JSOU FALEŠNÉ
Šest měsíčních výprav přivezlo na Zemi celkem 381,7 kilogramu hornin přímo z Měsíce. Zkoumaly je laboratoře z celého světa a žádného badatele nenapadlo jejich pravost zpochybňovat. Mezi vzorky byly i takové horniny, které se na Zemi vůbec nevyskytují. Vzorek z Měsíce se dostal do ruky i československým vědcům.
Stáří vzorků je výrazně vyšší než hornin na Zemi, u některých z nich jejich věk dosahuje 4,5 miliardy let, takže pamatují ty nejranější fáze sluneční soustavy.
Analýza složení měsíčních vzorků mimo jiné podpořila teorii velkého impaktu, podle které vznikl Měsíc po srážce Země s tělesem velikosti Marsu.
Mýtus č. 2
JE PODEZŘELÉ, ŽE NA MĚSÍCI BYLY POŘÍZENY JEN ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFIE
Měsíční svět rozhodně nehýří barvami tak jako Země. Některé měsíční horniny sice mají barevný nádech, avšak v ostrém slunečním světle svůj odstín mnohdy ztrácejí.
Ale jak potvrdili členové všech šesti posádek, některé horniny měly třeba červený nebo oranžový odstín. Každopádně existuje spousta barevných fotografií z Měsíce, které pořídilo všech šest úspěšných misí.
Je na nich mimo jiné patrná barevná americká vlajka či zlatá folie na přistávacím modulu. NASA pomocí černobílých fotografií opravdu neměla potřebu nic zakrývat.
Zájemci si mohou prohlédnout více než 8000 fotografií, zachycující celou misi Apollo 11, na flickrovém účtu NASA.
Mýtus č. 3
ASTRONAUTI NEMOHLI PROLETĚT SKRZE VAN ALLENOVY PÁSY
Pro život na Zemi je ohromnou klikou, že má relativně silné magnetické pole. Právě ono do značné míry brání nabitým slunečním částicím pronikat k zemskému povrchu. Van Allenovy pásy obepínající Zemi tvoří právě tyto magnetosférou zachycené částice.
Je pravda, že pohyb v těchto pásech není pro lidský organismus nic příjemného. Vysoké dávky radiace by jej zde bez problémů dokázaly zahubit. Sedm posádek misí Apollo se však přesto skrze pásy vydalo.
Lodě Apollo byly vůči záření jednoduše odstíněny hliníkovým štítem a kromě toho řídicí centrum letů vybíralo trasu místy, kde jsou van Allenovy pásy nejslabší.
Celková dávka radiace, kterou astronauti obdrželi, tak byla nižší než americkým ministerstvem zdravotnictví povolená maximální roční hodnota.
Mýtus č. 4
VE VZDUCHOPRÁZDNU AMERICKÁ VLAJKA NEMOHLA VLÁT
Zřejmě nejoblíbenější argument konspirátorů, kteří předpokládají, že NASA je plná hlupáků, když jejím pracovníkům mohl uniknout tak důležitý detail. A jak to bylo doopravdy? Vlajky, které astronauti na Měsíc přivezli, byly vyrobeny na bázi nylonu.
A to je poněkud jiný materiál, než ze kterého se vyrábějí běžné vlajky, se kterými si dokáže pohrát pozemský vítr.
Designéři vlajek, kteří jistě netušili, že přistání na Měsíci bude jednou kvůli nim zpochybňováno, je navrhli tak, aby vyvolaly určitý dojem zmačkanosti a rozevlátosti.
Jsou občas propleteny tvrdším a pružným pletivem a jsou fixovány jak vertikálním sloupkem, tak i horizontální teleskopickou tyčkou.
Na videozáběrech se vlajky skutečně vlní. Je to logické – pokud s ní astronauti manipulují, tkanina se rozpohybuje.
Zatímco vzduch by postupně látku zklidnil, ve vakuu (měsíční atmosféra sice existuje, ale je prakticky neměřitelná, tvoří ji mimo jiné plynný draslík nebo sodík) jsou pohyby vlajky netlumené.
Nižší gravitace, proti Zemi šestinová, poté způsobuje na pohled i prudší pohyby. Důsledkem je proto mnohem delší doba dozvuku různých kmitů a pohybů na ploše vlajky.
Mýtus č. 5
PŘISTÁNÍ SE ODEHRÁLO V ATELIÉRU, PROTOŽE NA OBLOZE NEJSOU VIDĚT HVĚZDY
Hvězdy nejsou vidět ani na fotografiích, které astronauti pořizují na ISS. Vše je otázkou kontrastu. V blízkém okolním vesmíru sice není atmosféra, ale svit Slunce zde působí stejně jako na Zemi.
A je pochopitelné, že astronauti přistáli na osvětlené, a nikoliv na noční straně Měsíce. A stejně jako za dne na Zemi hvězdy nevidíme, odražené sluneční světlo i Měsíci znemožňuje pozorovat hvězdné nebe.
Historický milník
Mýtů je samozřejmě mnohem více, nemáme zde prostor vyvracet je všechny. Každopádně na projektu Apollo participovaly desetitisíce lidí, a pokud by se vskutku jednalo o podvod, americké tajné služby odvedly skvělou práci…
Americké přistání na Měsíci proběhlo v době studené války, kdy proti sobě stály západní a východní blok.
Sovětský kosmický výzkum byl tehdy na velmi slušné úrovni, a byť rudá vlajka na Měsíci nakonec nezavlála, Moskva měla prostředky, jak případný americký podvod odhalit.
Kreml pochybnosti nevyslovil ani u jedné z misí Apollo, byť sovětské družice Zond či Luna mnohdy americkým lodím téměř křížily cestu.
V současnosti se sice z Moskvy tu a tam ozývají hlasy, že by přistání na Měsíci bylo třeba přezkoumat, avšak to je pouze součást rozviřování nejistoty a vypouštění dezinformací, v čemž je současné Rusko skutečnou světovou špičkou.