Škubnutí závojem a z úst starší ženy se ještě ozve zachrčení. Potom nastane ticho. Vrazi chvíli čekají. Co kdyby se probrala? „Je mrtvá,“ šeptnou si Tunna s Gommonem a chvatně zmizí. Svůj úkol splnili na výbornou.

V přemyslovské knížecí rodině dochází k rozkolu mezi kněžnou Ludmilou (asi 860–921) a její snachou Drahomírou ze Stodor (kolem r.

890–po r. 935). Ta se rozhodne svoji tchyni jednou provždy odstranit, aby jí už nepřekážela ve vládě. Podle legend vyšle do Ludmilina sídla na tetínském hradišti 15. září 921 dva muže ze své družiny. Mají jasný úkol: zabít Ludmilu. Využijí lsti.

Tvrdí, že mají nějaké vojenské poslání a chtějí na Tetíně jenom přenocovat. Příkaz Drahomíry přitom zní jasně: „Za žádnou cenu nesmíte prolít její krev!“ Proč?

Kdyby během činu tekla krev, hluboce věřící žena by se z pohledu církve mohla stát mučednicí a následně by byla svatořečena. O to rozzuřená snacha rozhodně nestojí. Použití meče pro vrahy nepřipadá v úvahu. Zachovají se tedy operativně.

Zaútočí tím, co je zrovna při ruce. Použijí kněžnin vlastní závoj, kterým ji uškrtí.

Rychlé svatořečení

Přípravě Ludmilina svatořečení ale mazaným řešením vraždy stejně nezabrání. Čáru přes rozpočet atentátníkům udělá kněžnin vnuk Václav. Jakmile se sám v roce 925 chopí moci, nechává převézt ostatky své babičky z Tetína na Pražský hrad.

Vede ho k tomu velká úcta k ní, Ludmila si ho jako jeho vychovatelka získala. „Je to mimořádně významné, protože šlo o translaci, převezení těch ostatků.

V raném středověku to znamenalo v podstatě přípravu k prohlášení za svatého, kanonizaci,“ dodává Charvát k Václavovu kroku.

Ke svatořečení kněžny Ludmily pak dojde v letech 1143–1144, provede ho papežský legát Guido de Castello (†1144), když pobývá na dvoře tehdejšího přemyslovského knížete a pozdějšího krále Vladislava II. (kolem r.

1110–1174). Ve 14. století vybuduje stavitel Petr Parléř (1332/1333–1399) u románského svatojiřského kláštera na Pražském hradě pohřební kapli. Ostatky svaté Ludmily v ní spočívají dodnes.

Jeden utekl, druhého zabila

Jména Drahomířiných družiníků, kteří byli vybráni k provedení Ludmiliny vraždy, zněla Tunna a Gommon. Historikové se shodují, že šlo o vikinská jména. Častá byla především u Varjagů, švédských Vikingů.

Objev kostry v areálu pražského hradu už prokázal, že Přemyslovci si v 10. století najímali na svoji obranu fyzicky zdatné žoldnéře ze severských zemí. Varjagové se totiž při svých výpravách dostali až do východní Evropy a Byzantské říše.

Předpoklad, že oba Ludmilini vrazi skutečně patřili k Vikingům, proto odborníci považují za správný. Co se s nimi stalo, když úspěšně splnili svoji misi? Tunnovi se podařilo uprchnout ze země, Gommona údajně nechala Drahomíra zabít, aby už nikdy nepromluvil.