Život je pro nás nejvyšší hodnotou. Děláme pro jeho zachování psí kusy, dokonce i v beznadějných situacích. V dějinách však najdeme kultury, považované dokonce historiky za civilizované a vyspělé, které neváhají zabít člověka, aby měli bohové radost.

Dlouho se věří, že Inkové jsou hlavně mírumilovní zemědělci, kteří si na lidské oběti nepotrpí.

I když zůstává pravdou, že incké rituály nedosahují rozměrů aztéckých krvavých orgií, a že se jejich bohové většinou spokojí s keramikou, textilem nebo potravinami, forma lidské oběti existuje i u nich.

Obětují své děti

Důvodem je, kromě díkůvzdání Slunci a nemoci či smrti vládnoucího Inky, většinou snaha zabránit epidemiím, suchu, záplavám, zemětřesením nebo jiným přírodním katastrofám.

Podle jejich víry jsou všechny katastrofy rozmary bohů, a tak jim pro blaho komunity obětují své děti. Dívky i chlapce, kteří ještě nedospěli do puberty. Ač se tak z našeho pohledu jeví jako krkavčí rodiče, oni se tak nevidí.

Ztráta dětí je bolí, ale věří, že jim tím zajištují lepší posmrtný život. Pro rodinu je navíc vybrání jejich dítěte poctou. Děti samotné většinou svůj osud znají předem.

Jsou uctívány, žijí v přepychu, dostávají nejlepší jídlo, na jejich počest se konají slavnosti. Navíc, když přijde jejich čas, nečekají je žádná krvavá jatka jako u Aztéků. Při rituálu známém jako Capococha, je jejich smrt mnohem intimnější. Uskuteční se daleko od lidí, kde je svědkem jen vítr a bohové.

Až na vrcholky hor

Vybrané děti ze všech provincií se vydají do Cuzca, aby se setkaly s vládnoucím Inkou. Celou cestu jsou přitom oslavovány davy čekajícími podél cest.

Po setkání a slavnosti na jejich počest se v doprovodu kněží vydávají k posvátným vrcholům, kde jsou omámeny a předány bohům. Buď jsou uškrceny, nebo pevně spoutány a zaživa pohřbeny.

Vzhledem k odlehlosti a nepřípustnosti horských vrcholů tyto hroby unikly pozornosti vylupovačů hrobů a jsou dnes významným zdrojem informací nejen pro archeology.

Jednou z nejslavnějších takových obětí je přibližně dvanáctiletá dívka pojmenovaná Juanita, jejíž dokonale zachované tělo je v roce 1995 objeveno na peruánské hoře Ampato.

Jako dobytek na porážku

Neznamená to samozřejmě, že oběti, které Inkové posílají bohům, jsou jen děti, a že jsou všechny nekrvavé. Krvavé, a často hromadné oběti se však týkají zajatců získaných během bitev, mnohdy sjednaných právě za účelem zisku zajatců.

S těmi obě skupiny odchází k obětnímu chrámu, kde kněz jednomu po druhém podřízne hrdlo a prýštící krev zachytí do poháru. Většina těchto obětí se odehrává na počátku klimatických výkyvů způsobených jevem El Nino a slouží k odvrácení přírodních pohrom.

Výjimkou není ani sekání hlav, které u Inků probíhá zepředu dozadu, zhruba pod ohryzkem a neprovádí se sekerou, ale obřadním polokruhovým nožem zvaným tumi.

Hlavy se pak ukládají do základů staveb, do chrámů, ale inčtí válečníci je také používají jako poháry k pití kvašeného kukuřičného nápoje chicha.