Zoufalý dobytek se snaží uniknout z bahenní zkázy a prudkého vodního živlu. Jenže tentokrát neutečou ani zvířata, ani lidé.
25. listopadu 1839 se přístavním městem Coringa v indickém Ándhrapradéši přežene již druhá ničivá cyklóna.
Jenže tentokrát půjde o skutečnou apokalypsu, domy vinou 12 metrových přílivových vln padají jako by byly z karet, obhospodařovaná pole jsou zničena a řeky se vylévají vysoko z břehů ještě daleko ve vnitrozemí. Kdo unikne bouři, toho smete potopa.
Prevence? Přejmenujte to tu!
Coringa se může pochlubit, že v jejím velkém přístavu kotví na 200 000 lodí. Cyklónu nepřečká ani jedna. Podobně dopadnou místní lidé. Přežije jich jen hrstka. Minimální odhady mrtvých hovoří o 300 000 lidech, další ale budou umírat vinou chybějících zdrojů.
Vždyť po cykloně je všude jen bahno a mrtvoly, šíří se nemoci a není co jíst – vlny vytrhají a odplaví dokonce i místní stromy! Britové chtějí strategický přístav zachovat, a tak se pustí do jeho obnovy. Jak ale předejít tomu, aby se situace neopakovala?
Oblast pojmenují preventivě Hope Island, tedy Ostrov naděje, což je ve své době zřejmě nejúčinnější obrana proti živlům. Má to jediný háček: Do města se místní zrovna nehrnou a raději se stahují ještě víc do vnitrozemí. Kdo by chtěl také dobrovolně znovu projít peklem?