Václav Havel byl pro československou a později především pro českou společnost nesmírně důležitou osobností, která sehrála klíčovou roli během událostí v listopadu 1989 a v následujících složitých letech.
Poslední československý a zároveň první český prezident se bezesporu řadí k nejvýznamnějším osobám české politiky.
K jeho kariéře politika a státníka ovšem vedla dlouhá a ne příliš snadná cesta lemovaná nepřízní osudu a také pronásledováním komunistickým režimem.
„Nevhodně“ narozen
Václav Havel (1936–2011) přichází na svět do rodiny, která se zabývá stavebním podnikáním a také je považována za rodinu intelektuálů.
To má ovšem na mladého Havla neblahý vliv, neboť v době, kdy je mu 12 let, se v únoru roku 1948 k moci dostává komunistická strana a vzhledem ke svému „buržoaznímu“ původu může v budoucnu očekávat problémy s tím spojené.
Především pak to, že si nebude moci svobodně vybrat, jaké chce absolvovat vzdělání. Tato možnost je k dispozici pouze pro ty „vhodně“ narozené a politicky „uvědomělé“.
Studium a začátek tvorby
Kvůli omezeným možnostem výběru vzdělání nastupuje do výučního oboru jako chemický laborant, nicméně podaří se mu dostat také na gymnázium ve Štěpánské ulici, které absolvuje formou večerního studia.
Maturitu úspěšně dokončí v roce 1955. Již v roce 1955 začíná být literárně činný a publikuje své články v časopisech Květen či Literární noviny.
Chce také pokračovat ve studiu, ale zde jej opět zarazí jeho nevhodný původ a je mu zakázáno studovat obory humanitního zaměření. Vybírá se proto fakultu Českého vysokého učení technického.
Z té se sice pokusí přihlásit na Filmovou fakultu Akademie múzických umění, ovšem není přijat a zároveň není přijat zpět na fakultu předchozí, z kádrových důvodů. Komunistický režim dokáže Havlův život značně komplikovat.
Zaměstnání a životní láska
Poté, co absolvuje základní vojenskou službu, začíná pracovat jako jevištní technik v Divadle ABC. Od roku 1960 přechází do Divadla Na zábradlí, kde pracuje na stejné pozici. Roku 1959 píše svou první divadelní hru s názvem Rodinný večer.
Jeho další hru s názvem Zahradní slavnost uvádí Divadlo Na zábradlí 3. prosince 1963. V průběhu 60. let zároveň pracuje jako asistent režie u Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských.
Dálkově také studuje dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, na kterou se přece jen po prvním neúspěchu dostal a úspěšně studium ukončil v roce 1966. Akademický titul MgA mu ovšem udělen není a je mu přiznán až po změně legislativy v roce 1990. Posléze se stává dramaturgem Divadla Na zábradlí.
Po osmiletém vztahu se také 9. července 1964 žení na žižkovské radnici s Olgou Šplíchalovou.
Pražské jaro
Během tohoto období, kdy dochází k poměrně velkému uvolnění politických poměrů v tehdejším Československu, se Václav Havel stává jednou z nejdůležitějších postav liberálního antikomunistického křídla podporovatelů reforem.
Upozorňuje na sebe již před událostmi tzv. pražského jara, když v červnu 1967 na čtvrtém sjezdu československých spisovatelů pronáší kritický projev, ve kterém výrazně odsuzuje cenzurní praktiky.
Vzápětí je na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany spolu s mnoha dalšími vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů. Tím však jeho protesty nekončí.
V březnu 1968 se připojuje k otevřenému dopisu 150 spisovatelů a kulturních pracovníků, který je adresován Ústřednímu výboru KSČ.
V dubnu se také stává předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy zveřejňuje text, v němž požaduje ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. Není překvapivé, že nic z toho se nestane.
Kritizovat režim se nevyplácí
Po událostech v srpnu 1968 se stává členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstane až do rozpuštění svazu roku 1970. Ještě v červnu 1969 na svazovém sjezdu protestuje proti okupační politice a cenzuře, tento protest je však brzy nato komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztrácejí možnost publikovat, stejně tak i Václav Havel.
Nakonec jsou jeho hry zakázány, nebo se alespoň nesmějí hrát, a Havel je nucen režimem opustit divadlo. V následujících letech je také režimem opakovaně vězněn.
Ocenění přichází ze zahraničí
Již v roce 1968 získává Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a poté ještě dvakrát za své hry Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění. Podobných ocenění přijde v budoucnu ještě několik.
K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vychází petice, pod kterou je Havel podepsán a která ostře odmítá okupaci a její politické a kulturní důsledky.
Spolu s ostatními prominentními signatáři je policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“.
Charta 77
V roce 1976 začíná komunistický režim pronásledovat příslušníky rockové scény. Několik umělců z okolí skupiny The Plastic People of the Universe je uvězněno a Havel se postaví na jejich stranu a protestuje.
Vlna solidarity, kterou vyvolává společně s dalšími disidenty, vede ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv. Václav Havel se stává jedním z prvních mluvčích Charty.
Následkem toho stráví v roce 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě. V říjnu je odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně.
Sametová revoluce
Sametová revoluce začíná 17. listopadu 1989 rozehnáním studentské demonstrace, a nakonec vede ke konci čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu.
Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra, protitotalitního hnutí sdružujícího demokratické síly české části federace, a od počátku patří k jeho nejvlivnějším představitelům.
V úterý 21. listopadu pak z balkonu paláce Hvězda poprvé promlouvá jménem OF k demonstrantům shromážděným na Václavském náměstí v Praze. Komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací slábne a nakonec se hroutí závratnou rychlostí.
Poslední prezident Československa
Václav Havel je zanedlouho po odstoupení komunistické vlády zvolen do čela státu, a stane se tak posledním prezidentem Československé republiky. Jeho první funkční období, které začíná 29. prosince 1989, trvá půl roku. V tomto období je na vrcholu své moci.
Podruhé je zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním.
Opačné názory českých a slovenských představitelů federace a rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami, které kvůli odlišné politické orientaci nemohu najít společnou řeč, dává tušit, že rozdělení Československa se blíží. Tento aparát zkrátka nefunguje správně a rozpad je blízko.
Českým prezidentem
Po vzniku samostatné České republiky 1. ledna 1993 se Václav Havel stává jejím prvním prezidentem a zůstává v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu.
Poprvé je zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Při volbě prezidenta dne 20. ledna 1998 je Havel zvolen v druhém kole první volby, když získá 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Svou funkci opustí 2. února 2003 a jeho nástupcem se stává Václav Klaus.
Odchod disidenta
Poslední měsíce svého života se Havel v důsledku svých dlouhotrvajících zdravotních komplikací veřejného života již spíše straní a odpočívá na své chalupě v Hrádečku u Trutnova a jezdí do lázní.
Ještě stihne několikrát veřejně vystoupit a týden před svou smrtí se setkává s tibetským dalajlamou u příležitosti jeho návštěvy v Praze.
Havlovo úplně poslední veřejné vystoupení se odehrává v pražské galerii DOX 10. prosince 2011, kde převezme cenu slovenské Nadace Jána Langoše. Václav Havel umírá v neděli 18. prosince 2011 na oběhové selhání.
Umělec Havel
Po celý tvůrčí život se Václav Havel věnoval esejistice, zpočátku jde především o texty divadelního či literárního typu.
Brzy kvůli totalitním společenským podmínkám na jedné straně a vlastní zodpovědnosti, poctivosti a snaze hledat pravdu na straně druhé, se v textech přirozeně začaly objevovat i úvahy nad společenskou situací během normalizace v 50. letech nebo událostech po srpnu 1968. Patří sem rovněž jeho epistolární tvorba, literární a divadelní kritika, projevy a další příležitostné texty.
Obdiv i kontroverze
Na úmrtí Václava Havla reagují čeští i světoví politici, ale také běžní občané. Již v podvečer 18. prosince se lidé začali spontánně scházet, např. na Václavském náměstí v Praze či Moravském náměstí v Brně, aby uctili jeho památku.
Václav Havel byl v některých ohledech také osobou dosti kontroverzní.
Především pak svou prezidentskou amnestií, kdy bylo z vězení počátkem roku 1990 propuštěno mnoho zločinců, z nichž někteří brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově z řad těch, kteří se amnestie nedočkali.
Václav Havel ovšem nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil svůj hlavní úkol, tedy přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti.
Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace a neváhal věci nazývat pravými jmény. Ke skutečné demokracii však vedla ještě dlouhá cesta a ani dnes někteří nemají pocit, že jí bylo v plné míře dosaženo.
