Občanská válka mezi králem a Vítkovci spěje ke svému hořkému konci. Další hrad, nad jehož věžemi vlaje pětilistá růže. Je to skoro už rutina – až na to, že v tomhle případě vůbec.

Královskému vojsku velí Mikuláš I. Opavský (1255–1318), syn krále Přemysla Otakara II. (1233–1278) a jeho milenky. Protože je nelegitimní, o koruně si může jenom nechat zdát. Přesto věrně slouží království a nevlastnímu bratrovi.

Tak se stane, že v roce 1290 v jeho jménu pacifikuje vzpurný jihočeský rod. Vzdává se mu jedna tvrz a druhou, prakticky bez boje. Jeho trumfem je totiž zajatec. Toho vždy vytáhne pod hradby a přiloží mu meč na hrdlo:

„Vzdejte se, nebo přijde o život!“ Všichni se vzdají. Zajatcem totiž není nikdo menší, než Záviš z Falknštejna (1250–1290), hlava krumlovské větve Vítkovců.

Muž, který před svým pádem dosáhne nejvyššího možného postavení, k jakému se šlechtic může dopracovat.

Z mocného rodu

Vítkovci ovládají prakticky celé jižní Čechy, nicméně král Přemysl se tuto mocenskou hradbu prolomit. Zakládá kláštery, ale třeba i město České Budějovice, které vráží do vítkovského území nechtěný klín.

Záviš se staví do čela povstání a úspěšně obsazuje jedno místo za druhým – dokud si král nevyřeší zahraniční problémy a nedá se do boje. Povstání je potlačeno, Záviš prchá za hranice. Je v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale nemusí se skrývat dlouho. Přichází tragický rok 1278 a Přemysl umírá v bitvě na Moravském poli.

Cesta na vrchol

Pán z Falknštejna se vrací zpátky do Čech a záhy se dostává do sporu s braniborskou správou. To jej žene do tábora královny.

„Je silný, schopný, cílevědomý… a pohledný,“ rekapituluje královna vdova Kunhuta (1245–1285) a spojenectví v boji se změní ve spojenectví v loži.

Královna pro něj vyprosí u svého syna milost, a nakonec dojde i k svatbě, takže se Záviš stává otčímem syna svého největšího odpůrce. Jenže když královna umře, ztratí svou ochránkyni a věci se začnou sypat.

Vztahy mezi Závišem a králem Václavem II. (1271–1305) naruší zejména fakt, že Závišova moc roste příliš rychle. Záviš si zhoršujících se vztahů nevšimne – anebo si všimnout nechce – a tak snadno padne do pasti.

„Můj pane, poctil byste mne tím, že se stanete kmotrem mého syna?“ požádá Záviš krále a ten na oko souhlasí. „Určitě ano, drahý příteli, přijeď za mnou a promluvíme si o tom.“ Jenže místo promluvy pouta a místo křtin vězeňská kobka.

A na Závišovu hlavu opět padne obvinění ze zrady. Ale ještě není čas konce, živý a zajatý Vítkovec má větší cenu než mrtvý. Až do okamžiku, než královské vojsko stane pod hradbami Hluboké.

Bratr bratru vlkem

„Vzdejte se, nebo ho zabijeme!“ zní tradiční nabídka. Jenže na Hluboké je velitelem Závišův bratr. Ten přivede zase svého zajatce. „Zkuste to a bratr pražského biskipa skončí stejně neslavně!“ Jenže vyjednávání neklapne.

Pod hradbami začne kat stavět dřevěné podium, a když se obránci stále nevzdávají, vojáci přivedou Záviše. Kat zazvoní na umíráček a pak se napřáhne mečem… a sekne. Záviš umírá, hlava se kutálí.

Záhy se kutálí i hlava vítkovského zajatce, ale život to nikomu nevrátí. A tak neslavně končí jeden z nejmocnějších šlechticů své doby, nepřítel jednoho krále a otčím druhého.