Leskne se v pouštním slunci a všichni přítomní na něm mohou očí nechat. Bez dechu sledují, jak se meč míhá v pravici Benita Mussoliniho, aby stvrdil spojenectví Italů a Libyjců. Po šesti letech ale vzácná zbraň zřejmě navždy zmizí.
Na začátku 30. let 20. století se Italům daří dostat pod svoji kontrolu oblast dnešní Libye, i když za cenu velkých represí. V letech 1922-1932 zabijí podle odhadů asi 100 tisíc Libyjců.
Řada místních ale dál touží po nezávislém státu a Italové musí krotit jejich nepokoje.
Italskému fašistickému vůdci Benitu Mussolinimu (1883‒1945) je jasné, že pokud si chce toto území udržet, musí podniknout nějaké vstřícné gesto, zejména pokud jde o jejich víru.
Když se v roce 1934 zrodí italská Libye, Mussolini nazve místní „italskými muslimy čtvrtého pobřeží Itálie.“ Ačkoliv je sám věřící křesťan, sebevědomě prohlašuje, že „zdědil autoritu chalífy.“ To mu dává právo označit se titulem ochránce muslimské víry.
Společně proti nepřátelům
Začne stavět mešity, v Tripolisu založí školu islámské kultury. Dává zelenou bohoslužbám pro poutníky mířící do Mekky. Zdánlivě bohulibé záměry ale mají skrytý cíl. Spojit síly proti společným nepřátelům islámu a Itálie, především Francie a Velké Británie.
Italové i muslimové se totiž staví proti dohodám vzniklým v roce 1919 ve Versailleské mírové smlouvě.
Konečnou podobu této dohody ovlivňovala především Francie, Velká Británie a USA a ani jedna z těchto mocností nezohlednila požadavky Italů a muslimů z libyjského území.
V čele 2600 jezdců
Spojenectví potvrzuje ceremoniál, který proběhne 20. března 1937 v oáze Bugara u bran Tripolisu. Benito Mussolini se impozantně zjeví na vrcholu duny. Je vítán trojnásobným válečným pokřikem muslimských bojovníků.
Od Berbera Jusufa Kerbishe dostane ceremoniální meč. Kerbish sympatizuje s italskou okupací své země.
Zbraň, vyrobenou na zakázku italskými umělci z firmy Picchiani e Barlacchi di Firenze s rovnou dvousečnou čepelí, zdobí arabeska a vlysy z masivního zlata. Při jejím přijetí se Duce prohlašuje za ochránce islámu a triumfálně stojí ve třmenech koně.
Považuje se za nástupce Osmanů v Libyi. Zvedá meč k nebi a když vjede do města, zdraví ho kanonáda salv z děl. V čele 2600 jezdců stvrzuje svoje sympatie k muslimům.
Nespokojený Vatikán
Pohled na italského vůdce je opravdu sugestivní. Ani živá duše z místních se v tu chvíli nediví, že se „nevěřící“ křesťan označí za ochránce muslimské víry.
Z pódia na náměstí Piazza Castello v samém srdci Tripolisu znovu zvedne meč směrem k nebi a slibuje, že si ho „uchová u sebe mezi svými nejdražšími vzpomínkami jako symbol síly a spravedlnosti“ a slavnostně prohlašuje, že Itálie zaručuje muslimskému obyvatelstvu „mír, spravedlnost, pohodu a respekt k zákonům Proroka.“ Italský tisk nadšeně referuje, ovšem Vatikánu se to pranic nelíbí.
Nástroj propagandy
Na hlavním tripoliském náměstí vznikne o rok později na počest italského fašisty pomník s textem:
„Benitu Mussolinimu, mírotvůrci lidu, vykupiteli země Libye, všímavému obyvatelstvu a výstavám, kde se blýskl meč islámu, posvěťte ve znamení Lictora věrnost, která zpochybňuje osud.“ Fašistický vůdce skutečně dostojí slibu a uschová meč ve skleněném relikviáři ve svém letním sídle Rocca delle Caminate.
Zbraň se stává nástrojem propagandy, kterým Benito dává Arabům jasný signál, že nechce zasahovat do jejich práv. Ovšem jeho vilu 25. července 1943 vydrancují protifašističtí odbojáři. Po ceremoniálním meči od té doby nemáme ani stopy.
Ze slavnostního předávání meče vznikne fotografie, kde sedí Mussolini majestátně v sedle koně. Ze snímku je ale vyretušován muž, který drží zvíře za ohlávku.
Cílem je, aby to vypadalo, že italský vůdce umí sám nasednout na koně a jezdit na něm a obejde se přitom bez cizí pomoci. Jde o typický příklad falzifikace snímků prováděné totalitním režimem.
