„Někdo ho zase rozzuřil,“ sykne jeden z členů uměleckého spolku na druhého, když vidí, jak kolem nich přešel český malíř se zakaboněnou tváří a rukou letmo se dotýkající kordu u pasu. Oběma je jasné, že opět poteče krev.
O výchovu výtvarně nadaného Karla Škréty (kolem 1610–1674) se po smrti jeho otce postarají strýcové. Díky tomu leccos pochytí od malířů pracujících pro pražský císařský dvůr.
Idylku ovšem ukončí doba po Bitvě na Bílé hoře, která se odehraje v roce 1620. Rodina vyznává protestantskou víru, a proto pro ni není v přituhujících poměrech místo. Rekatolizace je v plném proudu a oni proto zamíří do saského Freiburgu.
Tady ale umění pšenka nekvete, a tak Karel v roce 1630 odchází do Itálie. Nejprve se usadí v Benátkách, které poté vymění za Bolognu a Florencii. Vzdělává se a tvoří. Když se dostane roku 1634 do Říma, už ho provází pověst zdatného portrétisty.
Seznamuje se zde s umělci z Vlámska a Nizozemí, kteří tu stejně jako on chtějí získat zkušenosti.
Říkají mu Rváč
Vyniká ale poměrně prudkou povahou. Začlení se do společenství cizích umělců s názvem Schilderbent. Jeho členové brzy pochopí, že českého bouřliváka není radno naštvat. Jakmile se někdo, byť nechtěně v řeči otře o jeho osobu, zavání to soubojem.
Mladík neváhá vytáhnout kord, a tak mu začnou přezdívat Rváč. Kromě výbušnosti je jeho povaze vlastní i chamtivost. Jeho otec byl účetním královské komory a on, zdá se, podědil jeho schopnost spočítat si, co je pro něj nejvýhodnější.
Zpovzdálí sleduje, jak v Čechách probíhají soudy o majetek zabavený jeho rodině. Rozhodne se, že to tak nenechá a roku 1638 se vrací do Prahy.
Nabídkou profesury pohrdá
Má to ale jeden háček. Aby zabavené statky dostal zpět, musí přestoupit na katolickou víru, což s lehkostí udělá. Vždyť mít spoustu peněz je tak lákavé a co je proti tomu nějaká víra?
Nejdříve získává dům U Hájků na současném Ovocném trhu, později dostane zpět všechno, co rodina vlastnila. Zakázky mu v Praze navíc jenom prší.
Svým uměním si zde vybuduje výjimečné postavení, vydělává dokonce tolik, že v roce 1642 pohrdne i nabídkou profesury na akademii v italské Bologni, kterou dostal poté, co zemřel její šéf, italský barokní malíř Guido Reni (1575–1642).
V Praze Škrétovi nikdo nemůže konkurovat, zúročí zde všechno, co v Itálii naučil. Církev mu zadává rozměrné malby v nových kostelích, šlechta žádá, aby zdobil její sídla. Jeho zákazníkem se stává i sám císař Ferdinand III. (1608–1657).
Nejjistěji se ale Škréta cítí při malování portrétů, protože dokáže obdivuhodně vystihnout charaktery.
Vyrazím mu kord z ruky
Když se v roce 1648 v Praze objeví švédští dobyvatelé, přivítá je se zbraní v ruce. Kord později tasí i proti nizozemskému umělci Ondřeji Oktaviánovi Pierrovi, který urazí jeho čest.
Dvůr malířova pražského domu U černého kohouta se v pozdním večeru 2. září 1673 stává dějištěm souboje. Vzduch prořízne ostrý kovový zvuk, jak zbraně soupeřů křísnou o sebe. Pierre si myslí, že má vítězství v boji s téměř jednou tak starým mužem v kapse.
Brzy ale pochopí svůj omyl. Snaží se být neustále ve střehu, jenže více než šedesátiletý malíř ovládá kord stejně mistrně jako štětec. Dojde k výpadu, kdy Pierrovi vyrazí z ruky kord. Pokyne mu, aby ho opět zvedl a nedá mu pokoj.
Pořádně ho prožene a jakmile Nizozemec na chvilku znejistí, zapíchne mu zbraň rovnou do prsou. Svého soka ale nepřežije ani o rok, umírá už 1. srpna 1674.