Hodně se zasadí o to, že je roku 1211 Fridrich Štaufský zvolen římským králem. Přemysl Otakar I. nic neponechává náhodě. Věří, že podpora přinese vytoužené ovoce, a tak se také stane. Fridrich mu 26. září v Basileji předá Zlatou bulu. Opatří ji pečetí sicilského království a podle ní listina dostane svoje jméno.
Z počátku nevypadá budoucnost Přemysla Otakara I. (1155/1167–1230) příliš slibně.
Čtvrtý syn nedávno zesnulého českého krále Vladislava II. (asi 1110–1174) se usadí na jihovýchodě Německa u příbuzných své matky Judity Durynské (asi 1135‒1174). Tento krok se pro něj stává výhrou.
Přemyslovci jsou v té době pořádně rozhádaní. V kandidatuře na pražský stolec se ocitá až jako čtvrtý v pořadí za svými třemi nevlastními bratry.
Nepomůže mu ani skutečnost, že jeho otec Vladislav II. (asi 1110–1174) během druhého manželství s Juditou získal královský titul, a je tedy potomkem nikoliv knížete, ale krále. Právě proto je pro něj v Čechách dost nebezpečno…
Záhady kolem sňatku
Velice brzy u mladíka prosvítají silné vůdčí ambice, chybí mu však pokora. Mocný saský rod Wettinů mu vytvoří velkou oporu a on si z jejich středu vyhlédne svoji budoucí nevěstu, Adlétu Míšeňskou (asi 1160–1211).
Její otec Ota Bohatý (1125–1190) ale nemá z nápadníka bez peněz a politických vyhlídek velkou radost.
Když ale v létě roku 1178 na pražský knížecí usedne Přemyslův nevlastní bratr Bedřich (1141/1142–1189), situace odvážného rytíře vůči Adlétě se zlepšuje. Ve sňatku ale nakonec brání jejich příbuzenství ve čtvrté rodové linii.
Nakonec se zřejmě vzali tajně bez souhlasu okolí, jak poznamenává také historik František Palacký (1798–1876): „Otakar přilnul v útlém mládí, bez vědomí a svolení obapolného příbuzenstva, jakož i bez svatebních smluv, k Adlétě“.
Podpora manželčiny rodiny
Mladý pár zamíří zpátky do Čech a Přemysl podniká první kroky k zahájení politické kariéry. Bedřichovi nabídne svoji podporu a za to od něj dostane titul moravského markraběte. V jeho službách si pak buduje stále silnější postavení.
Po Bedřichově smrti na trůn usedá Konrád II. Ota (1136/1141–1191), aby ho vzápětí vystřídal kníže Václav II. (1137‒1192). Přemysl to považuje za vhodný okamžik získat moc.
Díky podpoře manželčiny rodiny a dalších příznivců dá dohromady vojsko a míří na Prahu připravit Václava o trůn. Jenže vývoj nevypadá nejlépe. Domácí mu nevěří a zdá se, že výprava skončí ostudou.
V tu chvíli zasáhne jeho bratranec, pražský biskup Jindřich Břetislav (†1197). Osloví se žádostí o podporu dokonce samotného římského císaře Jindřicha VI. Štaufského (1165–1197).
Zrada spojenců
„Zaplatíme 6000 hřiven stříbra. Udělte Čechy v léno Přemyslu Otakarovi a moravské markrabství jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi,“ prosí. Odezva je kladná, Jindřich vidí lesk drahého kovu, který zaplní státní kasu.
Jenže hned poté císař svého kroku zalituje, protože se od novopečeného knížete nedočká žádného respektu. Obratem tedy neposlušného muže znovu sesadí a trůn předá Jindřichu Břetislavovi.
Přemysl zmizí k manželčiným míšeňským příbuzným, ale v srpnu roku 1193 už se chystá k odvetě. U Zdic poblíž Berouna shromažďuje svoje vojáky a některé české šlechtice. Postaví se do jejich čela a zapomene přitom na jakoukoliv soudnost.
Bude bojovat proti knížeti a biskupovi zároveň a tím vyjadřuje odpor vůči papeži! Čeká ho prohra. Když vážnost situace nedochází jemu, jeho spojencům ano. Jeden za druhým se tuzemští předáci přidávají na druhou stranu.
Nespravedlnost si nenechá líbit
„Hromadná dezerce donutila Přemysla, aby ustoupil do Pražského hradu… Ještě před kapitulací z obklíčení unikl. S hrstkou věrných prchal za hranice,“ líčí jeho další útěk současný historik Josef Žemlička.
Přemysl se uchýlí do Míšně k manželčiným příbuzným. Zdejšímu markrabství teď vládne jeho švagr Albrecht (1158–1195) a oba muži si rozumějí. V roce 1197 umírá kníže Jindřich Břetislav.
Stařešinský zákon o vládě v přemyslovském rodu říká, že nyní by měla přijít řada právě na Přemysla. Jenže čeští velmoži se bojí, že jim dosud neodpustil jejich zradu od Zdic.
Raději si proto vyberou jeho mladšího bratra Vladislava Jindřicha (asi 1160/1165–1222). Císař tuhle nespravedlnost nechává být, má momentálně jiné starosti. Opomenutý emigrant si takové protizákonné jednání pochopitelně nenechá líbit.
Rozumná dohoda
Právě podpora rodu Wettinů Přemyslovi pomůže natolik, že sebere vojsko a míří do Prahy, kde chce svého bratra Vladislava Jindřicha zbavit vlády.
Krveprolití se ovšem nekoná, protože ani jednomu z bratrů, kteří dříve stáli bok po boku vedle sebe, se do šarvátky moc nechce. „Zkusme situaci vyřešit po dobrém,“ navrhne smířlivější Vladislav Jindřich.
Večer před bitvou se s bratrem tajně sejdou a všechno projednají diplomaticky. Dohodnou se na společné vládě. Pražský stolec připadne Přemyslovi, Vladislav dostane titul moravského markraběte.
Vypadá to, že teď už bude v zemi po čtvrtstoletí trvajících přemyslovských tahanicích o vládu konečně klid. Nový kníže pod vlivem svých politických i válečných zkušeností obratně urovnává vztahy mezi sebou a českými předáky.
Odpůrce zastraší, ty loajální naopak odmění. Buduje si respekt všech. Knížectví má konečně na trůnu sjednotitele, silného stratéga, který je dokáže stabilizovat. Navíc muže, který je dobře obeznámený s poměry v Římské říši. To všechno mu hraje do karet…
Základ slavné listiny
Příznivá situace vůči jeho plánům nastává i na mezinárodní scéně. O římský trůn bojují dva rivalové. Přemysl, který si vybudoval stabilní armádu, bude v jejich soupeření hrát důležitou roli. Jak poznamenává současný publicista Vladimír Liška:
„Zatímco dříve zasahovali němečtí panovníci do českých záležitostí, teď měl český vladař možnost zasahovat do záležitostí německých“. Přemysl se postaví za Filipa Švábského (1177–1208). Proč?
Filipovi se hodí do krámu vytvořit si silného spojence a Přemyslovce podpoří. Dokonce ho v září roku 1198 nechá korunovat českým králem, a to hned poté, co si v průběhu příprav na vojenské tažení v Mohuči nasadí říšskou korunu.
K aktu jmenování českého krále vydává i listinu, která má potvrzovat dědičný královský titul.
„Uznal právo české feudality volit si vládce bez vnějších zásahů, uznal i staré hranice českého státu a právo krále na investituru (dosazování) pražských biskupů,“ píše o listině současný autor Petr Hora-Hořejš.
Dokument tvoří základ později vydané Zlaté buly sicilské. Novopečený český panovník se Štaufovi odměňuje vojenskou pomocí.
Konec manželství
Pro čerstvého krále už je nyní podpora Wettinů pasé. To se promítne i do jeho vztahu s manželkou Adlétou, který velice rychle ochladne. Dřívější vášnivá láska vyhasla. Přemysl se rozhodne, že následníka mu povije jedině královská dcera.
Vybere si Konstancii Uherskou (1180–1240), která je dcerou uherského krále Bély III. (asi 1148–1196). Na pořad dne se dostává rozvod, který se táhne.
Svatba s Konstancií proběhne v roce 1199. Syn dostává natruc jméno Vratislav (1200–1201?), stejné jako Přemyslův potomek z prvního manželství. To je pro prvorozeného Vratislava (před r. 1181–po r.
1225) i jeho matku Adlétu velká pohana. Přemysl jasně dává najevo, že s nimi už nepočítá.
Tahanice o korunu
Na evropském poli zatím probíhají strkanice o korunu císaře Svaté říše římské. Zasahuje do nich i papež Inocenc III. (asi 1161–1216), a to ve prospěch Oty IV. Brunšvického (1175/1176–1218) z rodu Welfů.
Snaží se přimět Přemysla, aby i on přešel na jeho stranu. Použije mazaný trik. Uvádí, že korunu získal od muže, který mu ji udělit nemohl, sám ji totiž ještě neměl.
Filip se o trůn přihlásil po smrti svého staršího bratra Jindřicha VI., jehož syn Fridrich (1194–1250) byl v době otcova skonu teprve tříletý. Ovšem jeho odpůrci preferují Otu IV. Během roku 1198 jsou zvoleni i korunováni oba králové.
Inocenc III. nepovažuje Štaufa za legitimního, jeho souhlas nemá. Podporuje Otu IV. a tato skutečnost má ryze prozaický důvod.
Pevně věří, že se Welfům nepovede sjednotit části Německa se sicilským královstvím – tento krok by mohl ohrožovat Papežský stát, a tedy i jeho samotného.
Posvěcení z Říma
Svatý otec hledá proto hledá podporu pro svého favorita a Přemyslovi slíbí, že ho jako krále uzná papežská kurie i Ota IV. coby nově zvolený císař. Český král se na vějičku chytí.
Dva předešlí čeští králové, Vratislav II. (asi 1033–1092) a jeho otec Vladislav II., posvěcení papeže neměli, on by byl první, komu by se této cti dostalo! Inocenc III. má navíc na Přemysla i další páku – jeho nedořešený rozvod s Adlétou.
Z vícera důvodů se tak Přemysl v roce 1203 přesouvá do tábora stoupenců Oty IV. Brunšvického. Odměna na sebe nenechá dlouho čekat. Ota mu potvrdí královský titul a korunu mu položí na hlavu papežský legát, který tak posvětí, že český král má podporu Říma.
Zavržená choť
Přesunem ke konkurenci Přemysl pořádně naštve Filipa Švábského. Ten zareaguje po svém: Pohrozí Čechům řinčením zbraní a jejich země uděluje v léno Děpoltovi III. (1170/1180–1223), také z rodu Přemyslovců. Přemysl se zalekne.
Filipově přesile teď čelit nedokáže, proto raději přechází zpátky do původního tábora. Jenže smírné řešení mu pořádně zhořkne. Wettinové ústy Adlétina bratra Dětřicha (1162–1221) žádají:
„Nechť Přemysl opustí Konstancii a vrátí se k Adlétě a jejich dětem a přizná jim jejich práva.“ Wettinům musí složit slib, ve kterém se vrací zpátky k Adlétě. Jenže Konstancie mezitím otěhotní a přivede na svět syna Václava I. (1205–1253). Adléta je proto zavržena a má smůlu.
Odměna od mladíka
Sotva se ale rok s rokem sejde, situace vypadá úplně odlišně. Přemysl hlásí návrat do lůna štaufské skupiny.
Jenže 21. června 1208 je ale Filip úkladně zavražděn během veselky svojí neteře Beatrix II. Burgundské (1193‒1231) s Otou VII. z Andechsu (†1234). Po něm už se vlády nad celou Římskou říší ujme Ota IV. Brunšvický.
Příliš velká moc mu ale zřejmě stoupne do hlavy. Odmítne respektovat zájmy toho, kdo mu v minulosti velice významně pomohl – Svatého otce. Inocenc III. ihned Otu zavrhne a pro co největší ponížení ještě vyobcuje ze své církve.
Mezitím dospěl syn dávno zesnulého římského císaře Jindřicha VI. Z tříletého chlapečka Fridricha se vyklubal osmnáctiletý junák, schopný převzít vládu. V září přijíždí od Basileje, kde se už srocují davy na jeho uvítanou.
Mezi největšími horlivci, kteří touží vyjádřit mu svoji přízeň, nechybí ani Přemysl. A odměna přichází velice záhy v podobě Zlaté buly sicilské, která českým králům pro další staletí zajistí dědičný panovnický titul.
