Motor závodního vozu kvílí. Jeho kola jsou v jednom ohni, skoro jako kdyby se ani nedotýkala povrchu dálnice, vedoucí mezi Frankfurtem a Darmstadtem. Ručička otáčkoměru se nemá kam dál posunout. Muž křečovitě držící volant se zálibně usmívá. Netuší, že právě prožívá poslední okamžiky svého života…

Ten bláznivý šofér se jmenuje Bernd Rosemeyer (1909–1938) a svůj pokus o překonání nejvyšší rychlosti, jaké kdy kdo dosáhl na normální silnici, nikdy nedokončí.

Dne 28. ledna 1938 zahyne německý závodník v troskách svého, pro tento účel speciálně upraveného automobilu.

Píše se rok 1935. Na jedné z nejtěžších tratí světa, na okruhu v německém Nürburgringu, za sebou nechává horkokrevný mladík jednoho favorita za druhým. „A to je neuvěřitelné, teď Rosemeyer předjíždí i Caracciolu a dostává se do vedení!

Tenhle závod vejde do dějin!“ křičí komentátoři vzrušením. Tehdejší závodní hvězda Rudolf Caracciola (1901–1959) Rosemeyera marně stíhá i přesto, že nováček má čelní sklo poškozené kamenem a motor jede jen na 14 ze 16 válců.

Kdyby nebylo drobné chyby v posledním kole, snad by i vyhrál. Takhle ho Caracciola nakonec přece jen předstihne. Jemu věnovaný aplaus však není nic ve srovnání s tím, když do cíle 1,9 sekundy po něm dojede Rosemeyer. Pro většinu diváků je vítězem on.

„Sieg Heil“, pane Čapku!

Po senzační jízdě Rosemeyer dál stoupá ke hvězdám. Nejvyšší stupínek mu však stále uniká, i když ho má několikrát doslova na dosah. V září roku 1935 se automobilová elita sjíždí do Brna na Velkou cenu Československa.

Bernd Rosemeyer ovládne závod impozantním způsobem a s náskokem šesti minut vybojuje svůj první triumf v kariéře.

Jeho zvednutou pravici na stupních vítězů jako oficiální pozdrav „nového Německa“ vidí z tribuny i jeho velký obdivovatel, spisovatel Karel Čapek (1890–1938).

Tou dobou se už nad Evropou začínají pomalu, ale jistě stahovat černá nacistická křídla smrti.

Zamilovaný šampion

Mnohem větším vítězstvím je pro něj ale setkání se slavnou německou letkyní Elly Beinhornovou (1907–2007). „Stačilo mi 15 vteřin, abych věděl, že s touhle dívkou chci strávit zbytek života,“ vzpomínal později na osudný okamžik Rosemeyer.

S Elly po boku je zamilovaný závodník téměř neporazitelný. Dne 13. června 1936 z ní udělá paní Rosemeyerovou a 13 dní poté ze sebe šampiona Velké ceny Německa.

Zlatem zbarvené vavříny pobere i ve Švýcarsku a Itálii, což mu spolu s dalšími výbornými výsledky vynese titul mistra Evropy. V průběhu své nevídané krasojízdy pro sebe uzme i trofej v Coppa Acerbo (italský automobilový závod) i v několika závodech do vrchu.

Jeho úspěchů si všimnou i nacistické špičky, které ho chtějí zneužít pro propagandu. Heinrich Himmler (1900–1945) z něj dokonce udělá elitního člena SS. Jemu ovšem politika nic neříká.

Pád hvězdy

V následujícím roce šokuje Bernd Rosemeyer Brity pokořením jejich favoritů na trati v Doningtonu. V USA získá Vanderbiltův pohár. Je z něj obrovská hvězda. Kdo může tušit, že smrt už ho má na seznamu a brousí si na něj nejen zuby, ale i kosu.

Když 28. ledna 1938 dosáhne jeho věčný soupeř Caracciola na dálnici mezi Frankfurtem a Darmstadtem rychlosti 432,7 kilometru za hodinu, což je dodnes nepřekonaný rekord dosažený na veřejné silnici, je Rosemeyer první, kdo mu stiskne ruku. Zároveň však dodá:

„Teď jsem na řadě já!“ Vyhecován jeho úspěchem nasedá do speciálně upraveného vozu Auto Union, aby ho pokořil. Přiklopí nad sebou kopuli z plexiskla a sešlápne plyn k podlaze. Časoměrné zařízení ostře cvakne a stroj mizí v dáli.

Ďábelský hon za rekordem končí tragédii. Ve zhruba 430kilometrové rychlosti dostane Rosemeyer vlivem prudkého poryvu bočního větru smyk, auto se stane neovladatelným, v kotrmelcích vylétne ze silnice a končí mezi stromy.

Když k Berndovi, který při nehodně vypadne z vozu, doběhne lékař, jeho srdce ještě tluče. Velice záhy se ale, v nedožitých 29 letech, zastaví.