„To je on! Tábor!“ šeptají poutníci, když se před nimi vynoří věže a hradby na vysokém ostrohu. Míří sem z blízka i z daleka za vidinou lepšího života.
Vysoký ostroh nad řekou Lužnicí a Tismenickým potokem je jako stvořený pro bezpečné sídlo. Nabízí výhled daleko do kraje a současně je ze tří stran chráněn strmými svahy a vodními toky. Však se tu lidé usazují odnepaměti.
Táboří tu už v pravěku, nalezeny jsou známky dlouhodobého osídlení ze 6. století př.n.l. O 300 let později se tu mihnou Keltové, a žije se tu i na počátku tisíciletí, jak dokazuje nález mince císaře Hadriána (76–138 n.l.).
V polovině 13. století tu zakládají rozsáhlou osadu Vítkovci, a po jejím vypálení tu hodlá Přemysl Otakar II. (asi 1233–1278), vybudovat nové královské město Hradiště.
Nechá plánované území obehnat masívními, dva metry silnými hradbami, a na jihozápadním okraji zbudovat mohutný hrad. Plány však hatí jeho smrt a stavba samotného města nikdy nezačne.
Pokus o utopii nevydrží dlouho
Když koncem roku 1419 nenastává očekávaný konec zkažené společnosti, hledají husitští radikálové jinou cestu k naplnění snů o spravedlivé společnosti. Rozhodnou se vybudovat nové město řídící se pouze zákony Božími.
Je vybráno místo opuštěné stavby přemyslovského města Hradiště, které dostává jméno podle biblické hory Tábor, a brzy sem táhnou horliví přívrženci Husovi i ti, kteří jen hledající ochranu před krutou sebrankou Oldřicha z Rožmberka.
Ve snaze o naplnění jakéhosi křesťanského komunismu, stojícího na myšlence o rovnosti všech lidí, společném majetku a životě bez přepychu, nově příchozí odevzdávají všechen majetek do kádí na náměstí. Ten je pak využíván pro chod města.
Iluze však nevydrží dlouho a brzy narazí na realitu každodenního života. Znovu se začíná rozlišovat mezi šlechtou, řemeslníky a chudinou, znovu jde o peníze.
A ti, kdo trvají na dodržování původních ideálů, jsou, v lepším případě, z Tábora vyhnáni, v tom horším zlikvidováni. Už na podzim 1420 začíná Tábor vybírat dávky od vesnických poddaných a stává se tradiční feudální vrchností.
Jeho armáda navíc plení kláštery, kostely i bohatá sídla a provoz financuje z naloupeného majetku.
Od Tábora se Evropa se učí stavět
Čím však zůstává Tábor unikátní, a inspirací, z níž čerpají po několik staletí mnohá evropská města, je opevňovací systém. Celé město je totiž budováno jako pevnost.
„Obehnal je hradbami a rozkázal, aby si každý postavil dům tak, jak si dříve zbudoval stan,“ píše v Kronice české Enea Silvio Piccolomini (1405-1464).
Původního Hradiště je přitom využito k vybudování parkánové hradby – tvořené dvěma řadami hradeb, mezi nimiž je prostor, kde se mohou obránci rychle přesunovat nebo v případě boje operovat. Tyto hradby navíc vybaví množstvím bašt.
Vedle tradičních i zcela noho typu – bašt polygonálních, které vybíhají hluboko před hradby a umožňují boční střelbou, tzv. flankováním, chránit prostor těsně u hradeb.
Na východní straně, která jediná není chráněná strmými svahy a vodními toky, je navíc vybudován systém tří navazujících bran s barbakanem, který představuje ve své době naprostý unikát.
Bojovým účelům je podřízena i zástavba uvnitř hradeb, kdy se malou pevností stává každý dům. Právě díky tomuto důmyslnému opevnění je Tábor ve své době nedobytným a v husitských dobách také nikdy dobyt není.
Odolá i dvouměsíčnímu náporu Albrechta II Habsburského (1397–1439), který v roce 1438 město se 3000 obyvatel obléhá s armádou přibližně 30 000 mužů.
