„To je jen podsvícený diodama, není to horký,“ říká jeden z kluků tlačících se u monitoru. „Mají krém s nanotechnologií, maže se na chodidla,“ oponuje další. Na obrazovce běží video s přechodem po žhavých uhlících. Je to podvod? Nebo to vážně jde?
Amerika, Čína, tropické ostrovy… Odkazy na přechody rozžhaveného uhlí najdeme rozesety v historii napříč lokacemi i kulturami. Obvykle jde o rituál, zkoušku odvahy a také, stejně jako v době firemních teambuildingů, o scelení společnosti.
Teplota rozprostřeného uhlí se při přechodu pohybuje mezi 500 až 700°C. Jak je možné, že se v drtivé většině případů lidé nespálí? Je za tím povznesení mysli? Nebo jde jev vysvětlit i vědecky?
Fyzikální kouzlo
Kouzlo tkví zřejmě v rychlosti, jakou je lidská kůže schopna odvádět teplo. Žhnoucí uhlíky jsou stále vizuálně atraktivní, ale nemají již zkázonosnou teplotu vatry. Samozřejmě, pokud se zastavíte na místě a budete se kochat, chodidla si spálíte.
Na uhlících leží tenká šedavá vrstva popela. Jde o skvělý izolant. V noci si ho nevšimnete – rudý žár je výraznější.
Naše kůže oplývá nízkou tepelnou vodivostí, ale vysokou tepelnou kapacitou, takže v tom okamžiku, kdy se setká s horkým podkladem, absorbuje jen minimum tepla. Čilý krevní oběh se o něj vzápětí postará a redistribuuje ho dál.
Znáte Leidenfrostův jev?
Svůj díl práce často odvede také ztvrdlá kůže na nohou a trocha špíny, kterou jste nabrali při bosé chůzi. Uhlíky mají zase nízkou tepelnou kapacitu a jsou špatnými vodiči tepla. Ve hře je také takzvaný Leidenfrostův jev.
Někteří vědci nad ním kroutí hlavou, jiní ho považují za prokázaný. K převodu tepla na chodidla podle něj nedojde díky vrstvičce páry, jak se pot odpaří z chodidel.
Chodíme po ohňovém koberci:
Připravit se, dodat si odvahy. Do přecházení žhavého uhlí se nepouštějte sami, zážitkových kurzů pod vedením profesionálů je celá řada. Ten náš připomíná rituální hopsání nebo festival s dobrou muzikou.
Oheň spěje k zániku a bude rozhrnut na několikametrový koberec žhavého uhlí. Ušmudlanýma bosýma nohama dojdu k začátku. „Dokážeš to! Ty dokážeš cokoliv!“ pokřikují ostatní. Jenže pocit taneční extáze jako lusknutím prstů vyprchal. Mám strach.
Neměl teď přijít nějaký stav změněného vědomí – a přeběhla bych tuhle výzvu jako ve snách? „Statisticky se téměř nikdo nespálí, je to fyzikálně vysvětlené,“ napovídá mi hlásek v hlavě.
Nakonec je to ale touha překonávat sebe sama včetně pudu sebezáchovy, co mě donutí udělat první krok.
Hlavně se nedívejte dolů!
„Nezastavovat se a nedívat se pod nohy,“. Poslední rada, kterou jsem si od zkušených „chodců“ vyslechla. Poruším ji vzápětí – sotva znatelné zaváhání a pohled dolů. Kdesi v mysli se rozbliká červené světlo: „Cos to udělala!
Teď se ti seškvaří noha!“ Docupitám na konec a posadím se na blízkou zídku. Uf. Vážně to funguje – lze chodit po uhlí! Na chodidle jedné nohy mám dva maličkaté puchýřky. „Body na chodidlech jsou propojeny skrze dráhy v těle s jednotlivými orgány.
Kde je puchýř, může být problém,“ dozvím se hned poučku z čínské medicíny. Kdo ví…