Má kruhy po očima. Nespala dobře. V chodu ji udržuje hlavně napětí, které šponuje každý sval v jejím těle. V kabině tmavozelené Pragy RN se trochu uklidní. Tady se cítí dobře. S řadicí pákou a volantem to zkrátka umí. Je připravená vyrazit na krvavou misi s jediným cílem – zabíjet.

V době, kdy se Olga Hepnarová poprvé rozkřičí v jedné z pražských porodnic, ukazuje kalendář červen roku 1951. Dívčinou matkou je zubní lékařka, otcem bankovní úředník. Na své dětství a následné dospívání však nebude vzpomínat v dobrém.

Trpí údajně psychicky i fyzicky – kvůli emočnímu chladu v rodině, slovním útokům i bolestivým ranám. Dobře se necítí ani ve školních škamnách. Stává se tu obětí šikany. Tak to alespoň bude líčit ona. Prý je označována za mumii, Tarzana nebo nalomeného anděla. „Se spolužáky často nevycházela,“ připustí v budoucnu její třídní učitelka.

Uzavřená, nekomunikativní

Problém ovšem tkví i v dívčině povaze. V budoucnu se objeví názor, že trpěla takzvaným Aspergerovým syndromem, který patří mezi poruchy autistického spektra. Je extrémně uzavřená a nekomunikativní. Často ani neodpoví na pozdrav.

Může to působit arogantně nebo přezíravě. Stěží si tak najde nějaké přátele. Sama se navíc umí projevit agresivně. Navzdory tomu v ní bude stále více sílit přesvědčení, že veškerá vina leží na lidech z jejího okolí, na těch ostatních.

Její zatrpklost a zášť se stupňují. Někdo by možná čekal, že jí pomůže pobyt v psychiatrické léčebně v Opařanech. Opak je ale pravda. Tato zkušenost má na její 13letou osobnost negativní dopad.

Atmosféra rychle houstne

Čas běží. Dívce se podaří získat výuční list. V dalším životě se může uplatnit jako knihařka. Zkouší to v západních Čechách. Jenže kam přijde, tam začíná houstnout atmosféra. Má zkrátka problém navazovat i ty nejprostší mezilidské vztahy, třeba s kolegy.

Po nějaké době se přesune za volant. Stává se z ní profesionální šoférka. Málokdo by do téhle drobné, introvertní dívky řekl, že bude tak zdatně kočírovat silné stroje. Ona to ale zvládá na jedničku.

Zpátky do Prahy

Později se vrací do stověžaté metropole. V kropicím voze Pražských komunikací jí to vyhovuje. Našla konečně pevný bod, od kterého by se mohla odrazit k lepšímu životu? Ani omylem. Plácá se v psychických potížích a nejistotě.

Sexuální orientace na ženy jí to příliš neusnadňuje. Nedaří se jí navázat žádný pořádný vztah. A ten k rodičům je dál na bodu mrazu. Nebo spíš pod ním.

V chatce se jí líbí

Aby se úplně osamostatnila, odstěhuje se do chatky o velikosti devět metrů čtverečních v Olešku u Slapské přehrady. Nemá v ní vodu ani elektřinu, ale to jí nevadí. Ani na nové adrese nesrší sociální interakcí.

Zůstává odtažitá – uzamčená ve svém vlastním světě. Občas jí zmítají návaly hněvu. Přesto se její samotářské duši u vodní nádrže líbí. Alespoň po většinu času. Jenže když krajinu sevře chlad nadcházející zimy, pochopí, že tohle provizorní bydlení nebude stačit.

Musí na ubytovnu

Je pro ni těžké přiznat porážku. Zůstává v chatce tak dlouho, jak to jen jde. Jenže pak už to nejde. Musí spolknout svoji hrdost a sbalit si saky paky. Mráz roku 1972 ji vyžene do firemní ubytovny v pražských Malešicích.

Tady už si nemůže užívat klidu a samoty, které jí nabízelo zapadlé Oleško. Na druhou stranu tu pozná člověka, jehož si jako jednoho z mála pustí blíž k tělu. Miroslav D. se snaží být jí oporou v těžkých chvílích.

Jsou na ni zlí, tak se pomstí

Chce jí nějak pomoct. Vezme ji k doktorovi. Dívka zvažuje, že se nechá umístit do psychiatrické nemocnice. Jenže muž v bílém plášti pro ni nemá valné pochopení. Pokud je unavená, má si prostě vzít dovolenou. To je pro ni poslední kapka.

Náhle stojí na okraji propasti. Skočí dolů? Anebo shodí někoho jiného? Touto otázkou se sama nějaký čas zabývá. Myšlenky na sebevraždu ale přehluší silnější nutkání, nutkání vycházející z její odtrženosti, z pocitu křivdy a domnělé nespravedlnosti.

Všichni jsou na ni zlí! A tak se jim pomstí!

Zvažuje střelbu i vykolejení vlaku

Napadá ji hned několik možností, jak svou odplatu zrealizovat. Jedna je děsivější než druhá. Myslí například na to, že usedne za volant autobusu. Až bude plný cestujících, sjede s ním někam do rokle.

Uvažuje i tom, že vykolejí vlak nebo bude ze střechy střílet na kolemjdoucí. Ve finále zvolí úplně jinou variantu. Na tu bude potřebovat náklaďák a příhodné místo.

Je ve svém živlu

Je úterý 10. července 1973. Do půjčovny nákladních aut dorazí klátivou chůzí drobná dívka s rovnou ofinou a útlými svěšenými rameny. Jakmile se posadí do kabiny tmavozelené Pragy RN, je ve svém živlu. Vyráží. Cestou se ještě zastaví u poštovní schránky.

Vhodí do ní dopis, adresovaný do novin, ve kterém se vyznává ze své sžírající zášti.

Poprvé jen projede

Hodiny ukazují půl druhé odpoledne. Hepnarová sleduje skupinku lidí na tramvajové zastávce u Strossmayerova náměstí. Míří k nim. Zdá se jí ale, že by obětí bylo příliš málo. Projede kolem, stejně jako spousta dalších vozů.

Pak se okružní jízdou vrací zpátky do výchozího bodu. To už ji přijde situace „příhodnější“. Zastaví na semaforu. Zatímco čeká, až ji zelená pustí dál, ve spáncích jí buší krev. Pak uvede těžký stroj znovu do pohybu.

Navzdory její křehké tělesné schránce z ní noha na penálu udělá stroj na zabíjení.

Co je rybíz a co krev?

V blízkosti zastávky se pohybuje asi třicítka lidí. Nikdo z nich nemá ponětí o nebezpečí, které se k nim blíží. Hepnarová strhne volant do strany. Náklaďák vletí na chodník – jako dravec mezi bezbranné ovce. Šokovaní chodci končí pod jeho koly.

A on se dál řítí vpřed. Nezastavitelný jako tank. Kosí všechno, co se ocitne před jeho nárazníkem. Drtí kosti a rozbíjí lebky. Lidé se lámou jako panenky z plastu, jako hračky, se kterými vzteklá holčička mrštila do kouta. Země se barví do ruda.

Část pochází z rozmačkaného rybízu. Zbytek je krev.

Cítí uvolnění a spokojenost

Mašina konečně zastaví. Její cestu ukončí náraz do sloupku. Přibíhají zděšení Pražané. V propukajícím mumraji je jediný člověk ledově klidný – Olga Hepnarová. Kabinu vozu otevře konsternovaný příslušník Veřejné bezpečnosti.

Když spatří u řízení postavičku s hubenými rameny, na chvíli se zarazí. Olga vypadá v náklaďáku jako dítě. „Najednou jsem pocítila určité uvolnění a spokojenost, že se mi podařil akt msty všem lidem, a to moc dobře,“ vypoví později.

Měla v sobě drogy?

Osm obětí umírá. Hepnarová končí v cele. Lékaři spekulují o tom, že ji ovlivnily návykové látky nebo nějaká psychická porucha. Takový masakr přece nemohla spáchat vědomě a úmyslně! Vražedkyně však trvá na tom, že ano. Označuje se za otloukánka společnosti.

Nakonec je shledána trestně odpovědnou. Zatímco tráví čas ve vazební věznici, dostává dopisy od Miroslava. Ten se k ní nikdy neobrátí zády.

Prý kope a kouše

Vzhledem k jejímu postoji se jí však příliš pomoct nedá. To dobře ví i její obhájce Otakar Topič. Když na jaře 1974 odstartuje hlavní líčení, sama dívka mu hází klacky pod nohy. Nejeví pražádné známky lítosti a vystupuje chladně.

Když padne hrdelní ortel, Olga vůbec není proti. Pak přijde 12. březen 1975. Když se Hepnarová ráno probudí, netuší, co pro ni tento den znamená. Brzy to ale pochopí – to když ji vedou chodbami pankrácké věznice na popraviště.

Na prahu smrti začne zase toužit po životě. Marně se vzpírá svému osudu – osudu, který jí určili zástupci justice, ale který si ve skutečnosti „nalinkovala“ ona sama. Než vydechne naposledy, údajně se pere. Kouše a kope. Vybojuje si jen pár vteřin navíc.