Zříceninu hradu Buben najdeme na Plzeňsku, na skalnaté ostrožně nad soutokem Plešnického potoka a řeky Mže.

První písemná zmínka o historii nevelkého hradu pochází z roku 1349. Jeho původní jméno bylo Hrádek a dnešní jméno získal až po svých prvních majitelích, Bubnech z Hrádku.

K této zřícenině se váže celá řada pověstí, z nichž nejděsivější vypráví o krajánkovi, který se při své pouti ukryl před nepříznivým počasím do ruin hradu, kde usnul…

Pouhá fantazie?

O půlnoci jej však probudil podivný hovor. Opatrně vyhlédl a na nádvoří uviděl strašlivou scénu. Uprostřed nádvoří ležel kříž, na němž byl za ruce a nohy přivázaný muž. Kolem něj stáli ozbrojenci ve starobylém oděvu.

Nejstarší z mužů nad vězněm právě vynášel soud. Byl to pravděpodobně dávný majitel hradu. Z jeho proslovu bylo jasné, že odsouzenec se měl v minulosti provinit vůči přítomným krádežemi, násilím a dokonce i vraždami.

Za tyto činy mu má kat na dvaceti místech zaživa vyříznout maso z těla… Jen domluvil, dal se kat do díla a krajánek uslyšel příšerný řev. Vyděsil se a rychle utíkal pryč. Jednalo se pouze o krajánkovu fantazii?

Nebo zde může docházet k nějakému otisku dávné tragické události? Každopádně podle místních legend se má tato scéna opakovat každých deset let…

Skupina loupežníků

K hradu se váže také pověst o lupičích, kteří nějakou dobu sídlili právě na Bubnu. Jednalo se o loupeživého Janiše a jeho družinu. Janiš byl pro okolí noční můrou, která se neustále vracela.

Ze zálohy přepadal kupce na obchodní stezce, která vedla z Plzně do Bavor. Naloupenou kořist ukrýval prý v tmavých sklepeních hradu, ale stále jej údajně trápil strach, že by mu poklad mohl být odcizen.

Nakonec Janiš požádal o pomoc samotné peklo, když se za ochranu svého naloupeného jmění upsal ďáblu…

Nemilosrdný Janiš

Peklo lapkovi za dobrovolný úpis vlastní krví poslalo strážce pekelných sklepů, obrovského obra, jenž měl naloupenou kořist hlídat. Když se setmělo, vydal se Janiš znovu do temných lesů, kde narazil na kolonu vystěhovalců, kteří putovali do vzdálené země.

Kořist byla tentokrát zcela mizivá, avšak Janiš stejně neměl slitování. Rozkázal, aby byli všichni pobiti, a to bez ohledu na pohlaví nebo věk. A právě v tomto okamžiku se nad krajinou nečekaně rozpoutala velmi silná bouře…

Spravedlivý trest

Když se Janiš se svou družinou a malou loupežnou kořistí vracel do hradu, zahlédl plameny, které pohltily jeho útočiště. V tu chvíli navíc loupežník padl mrtvý k zemi. Říká se, že to byl boží soud.

Jedná se tedy snad právě o Janišovu krutou, nelítostnou duši, kterou zde každých deset let kat za jeho ohavné činy stejně nelítostně, krutě trestá?