Psychopat Wolfgang Priklopil ji unesl, když jí bylo pouhých deset let. Roky ji držel v temné kobce, bil ji a znásilňoval. Nataschu se mu přesto úplně zlomit nepodařilo a ona od něj po osmi a půl letech utekla. Co prožívala v domě svého únosce?

Je krátce po sedmé hodině ráno 2. března 1998 a desetiletá Natascha Kampuschová opouští byt své matky Brigitty Sirny ve vídeňské čtvrti Donaustadt. Míří pěšky do školy.

Když míjí bílou dodávku zaparkovanou u chodníku, vyskočí z ní neznámý muž a vtáhne dívku dovnitř. Do své školy na ulici Brioschiweg už toho dne nedojde, nevrátí se ale ani domů. Rozjíždí se proto rozsáhlé pátrání, které však není úspěšné.

Pachatel uniká pozornosti policie

Policie se zaměřuje na výpověď dvanáctileté dívky, která celý únos viděla. Za volantem dodávky podle ní seděl ještě další muž, což se ale nikdy nepodařilo prokázat.

Podle výpovědi dalších dvou svědků začíná registrační značka dodávky písmenem G nebo F. Vyšetřovatelé poté prozkoumají celkem 776 popisu odpovídajících aut.

V hledáčku se jim objevuje i dodávka elektrotechnika společnosti Siemens Wolfganga Priklopila. Spokojí se však s jeho vysvětlením, že auto používá k odvozu suti ze stavby, a dále ho nevyšetřují. Přitom právě on je strůjcem únosu.

Vězení pro Nataschu

Následující dny tráví Natascha v opravdové kobce, v malé místnosti pod garáží Priklopilova domu na ulici Heinestrasse 60 ve Strasshofu, satelitním městečku asi 25 km od Vídně. K dispozici má zvukotěsný prostor bez oken o rozměrech 2,8 x 1,8 x 2,4 metru.

Vstup do něj je důmyslně zakrytý skříňkou, po jejím odsunutí se ukážou malé železné dveře, tak nízké, že se jimi musí člověk proplazit. V místnosti se nachází postel na patře, pod kterou je prostor na věšení oblečení, záchod a umyvadlo. Natascha z ní nesmí celého půl roku vyjít ani na krok.

Pokus se utéct a zabiju tě

Později jí Priklopil do místnosti nainstaluje interkom, tedy domácí telefon, aby s ní mohl mluvit a říkat jí, co má dělat. Dává jí málo jídla, aby byla slabá a nemohla utéct. Oholí jí hlavu.

Vyhrožuje jí, že pokud se byť jen pokusí o útěk, zabije ji i kohokoli dalšího, kdo jí s tím bude pomáhat. Ponižuje ji a bije. Dokonce jí tvrdí, že okna a dveře jsou zabezpečeny trhavinou a že má u sebe zbraň, kterou by nerad použil.

Až když má dostatečnou jistotu, že Natascha neuteče, dovolí jí chodit po setmění pod dozorem na zahradu.

Roky neviděla denní světlo

Dívka na to později v dokumentárním filmu 3096 dní, natočeném podle její knihy, vzpomíná: „Dotýkala jsem se trávy a cítila na své kůži vítr.“ Denní světlo nevidí ještě několik dalších let.

Její nezdolná vůle ji přesto drží při životě, Natascha se dokonce snaží sama vzdělávat.

Priklopil jí poskytne knihy a dovolí jí i poslouchat rádio či dívat se na televizi, ovšem jen na předem nahrané pořady, aby nic netušila o situaci, týkající se jejího únosu.

Priklopilova matka o ní nevěděla

Každé ráno společně snídají, pak ovšem musí Natascha zpátky do své kobky, kde tráví čas, než se Prikopil vrátí z práce. Noci musí taktéž bezpodmínečně trávit v malé místnosti bez oken.

Zajímavé je, že Priklopilova matka Waltraud jezdí pravidelně až do roku 2006 do synova domu vařit a uklízet, ale s Nataschou se nikdy nesetká.

Její syn si kvůli tomu dokonce pořídí druhou lednici, kterou umístí v předsíni Nataschina vězení, aby o ní matka nevěděla.

Odpadky vozil jinam

Nutno říci, že si Priklopil v maskování Nataschiny přítomnosti v domě počíná velmi promyšleně. Potraviny nakupuje vždy jen v supermarketech ve Vídni, aby nebylo podezřelé, kolik toho potřebuje.

Do domovního odpadu odkládá jen takové množství odpadků, aby to vypadalo, že v domě žije sám. Zbytek odváží do velkých kontejnerů daleko od svého bydliště. Snaží se také úzkostně, aby v domě nebyly žádné Nataschiny otisky prstů.

Dokonalá partnerka

Postupem času jí dokonce umožňuje, aby se v jeho přítomnosti volně pohybovala po domě. Dovolí jí připravovat mu jídlo, společně večeří. „Většinou jsem mu ohřívala jídlo, někdy jsem uvařila něco navíc. Vždy měl velkou porci.

Ta moje byla zhruba třetinová,“ vzpomíná Natascha. Chce si z ní vychovat dokonalou manželku. Zároveň v ní ale cíleně ničí její osobnost. Dívka musí vykonávat veškeré domácí práce, avšak při sebemenším prohřešku ji čeká tvrdý trest. Priklopil se nezdráhá bít ji či psychicky ponižovat.

Úmorné cvičení a trápení hladem

Dokonce si ji u toho natáčí. Na videu je zachyceno, jak jí ubližuje a mučí ji. Nazývá ji otrokyní, případně ji oslovuje Bibiane či Bibi. Nutí ji celé hodiny běhat nahou po schodech. I když už je vyčerpaná a nemůže, on na ni volá:

„Rychleji, rychleji!“ Musí plnit jeho příkazy, jinak ji uhodí. S kamerou ji sleduje všude, dívka nemá ani kousek soukromí, natáčí ji ve sprše i na toaletě. Zároveň ji peskuje, že je hloupá, případně že moc jí, přitom je podvyživená.

O jídle Natascha aspoň sní, jeho obrázky si stříhá z časopisů a ve své kobce je pak olizuje, aby měla pocit, že něco snědla.

Psychopat a perfekcionista

Priklopilovy motivy jsou dodnes nejasné. Ačkoli vyrůstal v úplné rodině, vyvinuly se u něj psychopatické rysy. Psychologové soudí, že musel v minulosti čelit nějaké formě týrání, přičemž své trauma potlačoval naprostým perfekcionismem.

Měl v sobě touhu vychovat svou vlastní partnerku přesně k obrazu svému. Možná ji v něm zasel kolega, který si ho v žertu dobíral, že ideální manželku si musí sám vychovat.

Opakované znásilňování Natascha dlouho tajila

Postupem času si to uvědomuje i samotná Natascha, která k tomu později řekne: „Tvářila jsem se, že se mi ta myšlenka líbí. Stále jsem doufala, že se jednou naskytne příležitost k útěku.“ Jak dospívá, mění se i Priklopilůvvztah k ní.

Opakovaně ji znásilňuje a musí s ním spát v jedné posteli. O tom se později Natascha zdráhá mluvit před médii: „Jsou to intimní věci. O takových většinou lidé nevypráví ani svým přátelům.“ U příležitosti premiéry snímku 3096 dní to však nakonec potvrzuje.

Bez možnosti úniku

Postupem doby začíná Priklopil věřit, že už mu Natascha neuteče. Změna je patrná i na videích, už na nich může být oblečená, občas se natáčí sama, a dokonce na nich Priklopilovi odpovídá. Ten ji bere někdy s sebou ven, a třeba i do Vídně.

Ovšem vždy se postará o to, aby neměla nejmenší příležitost uniknout, je jí stále nablízku a vyhrožuje jí mučením nebo smrtí, pokud začne křičet o pomoc.

Výlet do hor

U příležitosti Nataschiných osmnáctých narozeninách ji Priklopil dokonce bere na pár hodin na výlet do hor, lyžovat. Ani tam ovšem nemá dívka šanci utéct. Kdykoli ji vezme ven, nehne se od ní ani na krok.

Stále ji týrá hlady, aby byla slabá, a mnohdy ji zbije tak silně, že se pak ani nemůže postavit na nohy. Přesto se jí po osmi letech, pěti měsících a 21 dnech naskýtá příležitost k útěku, ve kterou už snad ani nedoufala. Rozhodne se jí proto využít.

Konečně šance utéct z pekla

Dne 23. srpna 2006 čistí spolu se svým únoscem na zahradě vnitřek jeho auta. Natascha luxuje, když tom okamžiku zazvoní Priklopilovi mobil. Protože kvůli hluku vysavače neslyší, co mu volající vykládá, poodejde zhruba deset metrů od auta.

„Zahradní branku nechal pootevřenou, tak jsem využila šance,“ řekla k tomu později Natascha. Dívka nechává vysavač běžet a utíká, co jí nohy dovolí, přes zahradu pryč. Doběhne k vedlejšímu domu jednasedmdesátileté důchodkyně a buší jí na okno.

Zachráněná Natascha

Řekne jí jediné: „Jsem Natascha Kampuschová.“ Sousedka ji schová u sebe a okamžitě volá policii, která krátce po jedné hodině odpoledne přijíždí a odváží Nataschu na tajné a bezpečné místo. Mezitím Priklopil dívku hledá, než mu dojde, že je pryč.

Chvíli váhá, zda se nemá vydat na útěk, ale brzy mu dojde, že jeho šance jsou mizivé, a tak se vrhá pod jedoucí vlak

vídeňské rychlodráhy nedaleko Severního nádraží. Nemá šanci přežít.

Slzy pro mrtvého tyrana

Policie ověřuje dívčinu totožnost podle jizvy a testů DNA, ve sklepení Priklopilova bytu nachází i její pas. Natascha ho měla u sebe, protože se den před únosem vrátila z rodinného výletu v cizině s otcem, Ludwigem Kochem.

Když policisté dívce oznamují, že je její únosce mrtvý, propuká Natascha v neutišitelný pláč. Do péče si ji berou psychologové.

Podle jejich názoru se u dívky vyvinul stockholmský syndrom, kdy si oběť vytvoří citový vztah ke svému trýzniteli, dívka to však popírá a svého únosce označuje za zločince, ačkoli ho lituje.

Snaha o normální život

Od svého útěku se Natascha snaží začlenit do normálního života. Poskytuje několik rozhovorů, ty hlavní odvysílají televize 6. září 2006. Doplňuje si vzdělání a navštěvuje různé kurzy.

Chvíli působí jako moderátorka talk show, v roce 2017 přichází s vlastní kolekcí šperků a pořizuje si i koně.

Ne všichni lidé se k ní ale chovají hezky, někteří anonymové zpochybňují její příběh, jiní jí posílají nenávistné komentáře typu „zemři“ nebo „vrať se zpátky do toho sklepa“.

Dům za trest

Několik let po útěku se Natascha stává majitelkou domu, kde byla vězněna. Předtím jej ze dvou třetin vlastnil Priklopil a z jedné třetiny jeho matka. Natascha nakonec nemovitost získává od státu jako odškodnění za prožité utrpění.

Pravidelně do něj chodí a dům uklízí, musí za něj rovněž platit povinné poplatky a daně, což jí přijde paradoxní, zároveň k němu má jisté vazby, když v něm strávila tolik let.

Když však dům chce prodat skupině uprchlíků, zvedne se vůči tomu ve Strasshofu mezi místními vlna odporu, a tak z prodeje sejde.

Komplikované vztahy s rodinou

Se svou rodinou se Natascha stýká, ale spíše sporadicky. Podle Ludwiga Adamoviche, šéfa zvláštní komise, zabývající se možnými policejními selháními při vyšetřování Nataschina únosu, nebyly její vztahy s rodiči ideální ani v době před únosem.

Podle jeho vyjádření, za které si vysloužil pokutu 10 000 EUR, byla doba jejího věznění „lepší, než co do té doby znala“. Natascha to však popírá a tvrdí, že život doma byl lepší než v zajetí. Ale připouští, že některé aspekty života s Priklopilem byly hezké.

Ostatně všechny, kteří s ní pracovali, překvapila její inteligence, vyspělost a slovník velmi odlišný od jejích vrstevníků.

Kdo si únos objednal?

Ve svých tvrzeních však jde Adamovich v roce 2009 ještě dál, když tvrdí:

„Mnohé mluví pro to, že v pozadí stáli jiní a že Priklopil jednal jen na objednávku.“ V hledáčku policie se tak ocitá Priklopilův přítel Ernest H., se kterým měl být v kontaktu i poté, co Natascha utekla.

Je možné, že se únos neodehrál tak, jak byl naplánován? Podle Adamoviche tomu nahrává fakt, že se Priklopil po únosu ocitá s Nataschou sám v lese a její sklepní vězení ještě není zdaleka hotové a dodělává se za pochodu.

Byla to opravdu sebevražda?

Po Priklopilově smrti se vyšetřování jeho případu ujímá Franz Krölle, který ovšem v roce 2010 páchá sebevraždu.

Stejně jako on je však i jeho bratr Karl Krölle přesvědčen, že Prikopil nezemřel dobrovolně, ale někdo ho zabil a jeho tělo položil na koleje, když říká:

„Vzhledem k poraněním Priklopila a poloze těla vzhledem k průjezdu vlaku je nemožné, aby Priklopil spáchal sebevraždu.“ Stejného názoru je tehdy i předseda Nejvyššího soudu a člen hodnotící komise Johann Rzeszut.

Priklopil jednal sám

Rozsáhlé vyšetřování vedené v roce 2010 speciální komisí, jejímiž členy jsou i zahraniční experti z americké FBI či německého kriminálního úřadu, nakonec vede k závěru, že Priklopil jednal s největší pravděpodobností sám a nebyl členem žádné skupiny pedofilů ani sítě s dětskou pornografií.

K tomuto závěru přispívá i fakt, že sama Natascha se vyjadřuje ve smyslu, že žádného Prilopilova komplice nikdy neviděla. Nebylo rovněž prokázáno cizí zavinění na Priklopilově smrti.

Natascha spisovatelka

Ve stejném roce vydává Natascha svoji autobiografii 3096 dní, přesně tolik jich totiž strávila se svým únoscem. Kniha se stává bestsellerem a je podle ní natočen i stejnojmenný film.

V roce 2016 vydává svoji druhou knihu s názvem Natascha Kampusch:10 let svobody u příležitosti desetiletého výročí svého sebeosvobození. V roce 2019 jí vychází třetí kniha zaměřující se na kyberšikanu, jíž musela sama čelit.

Ve vztahu k Priklopilovi vyjadřuje lítost, když říká: „Věřím, že lidí, jako byl on, je na světě mnoho, víc, než si myslíme. Je mi jich líto.“ Ona se snaží jít dál.