V místech, kde se potkává Finský záliv s Baltským mořem se nachází přístavní město Paldiski – statutární centrum kraje Harjumaa v Estonsku. Nyní je to klidné, ba trochu ospalé sídlo. Není tomu tak dlouho, co zde existovala supertajná námořní základna.

Jméno města nebylo radno ani vyslovit. Vše bylo v takovém režimu utajení, že Paldiski prý dokonce zmizelo z oficiálních map. Proč?

Psal se rok 1715, Rusko mělo stálé konflikty se svými skandinávskými protivníky na severu. Místo označované švédským názvem Ragervik splňovalo všechna očekávání pro stavbu velkého opevněného přístavu. V roce 1762 se ale změnilo jméno přístavu.

Z Ragerviku se stal Baltijskij port (Baltský přístav). Tento název se udržel až do roku 1933, kdy se objevuje název Paldiski přenášející fonetiku původního ruského názvu do jiného jazyka – estonštiny.

Katastrofa ponorky M-200

Moře a Paldiski k sobě patřily i v době sovětské éry, kdy zde byla vybudována námořní ponorková základna. Její existenci připomíná pieta na místním hřbitově.

Celkem dvacet osm hrobových míst je místem posledního odpočinku posádky ponorky M-200 sovětského válečného námořnictva, která se ve zdejších vodách srazila 21. listopadu 1956 s hladinovým plavidlem vojenské flotily. Většina posádky ponorky zahynula již v okamžiku srážky.

Skupina osmi mužů však přežila a byla uvězněna v potopeném vraku. Pokusy o jejich záchranu selhaly. Čekalo je umírání v chladu, tmě a se stále se zmenšující zásobou kyslíku. Jejich příběh je připomínán i moderními publicisty, spisovateli či filmaři. Smutný osud posádky je dáván do paralely s pozdější tragédií ponorky Kursk.

Supertajná základna

V 60. letech 20. století vsadily světové ponorkové velmoci na atom. Paldiski se začíná zcela izolovat před okolním světem. Důvodem je vznik speciálního školícího centra pro posádky atomových ponorek celého sovětského válečného námořnictva.

Obří budově místního velitelství se bude mezi lidmi později příznačně říkat Pentagon.

Paldiski i přiléhající poloostrov Pakri se stávají uzavřenou zónou, domovem pro 16 000 sovětských vojáků, námořníků a jejich rodin. Začínají zde pracovat i dva cvičné atomové reaktory.

V krajině je vybudováno množství železobetonových pevností včetně tajného letiště.  S největší pravděpodobností zde byly umístěny i balistické rakety s jadernými hlavicemi.

Po obnovení estonské samostatnosti začala demilitarizace oblasti. Poslední ruská válečná loď však zvedla kotvy až v roce 1994. Provoz jaderných reaktorů byl ukončen dokonce až o rok později.